Freiheit

Když nevíš kudy kam, jdi na sever! Sice to není autentická hláška z populární hry Divadla Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu", ale v mysli největšího českého génia se klidně zrodit mohla. S velkým počátečním písmenem ve slově Sever by si to mohl ledaskdo vykládat i jako slogan Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory v Horním Maršově. Ani on by nebyl daleko od pravdy. Tisíce školáků nejen z východních Čech, které prošly programovými pobyty vyhlášeného ekologického střediska založeného v roce 1994, ať už z počátku na Rýchorské boudě nebo později v nové budově maršovské školy či ve starobylé faře rekonstruované na DOTEK - Dům Obnovy Tradic, Ekologie a Kultury na něj nedají dopustit a žádnou moji reklamu nepotřebuje. Je to má osvědčená životní zkušenost. Hrdě se hlásím ke svému rodnému hnízdu v Americe, malé osadě u Náchoda, protože naštěstí dávno zaniklý název mé rodné země Protektorát Čechy a Morava není nic k chlubení. Krást se nemá, ani když člověk vykrádá sám sebe. Přesto si dovolím kousek z jednoho mého dávného textu ocitovat s přesvědčením, že ani dnes bych to nenapsal jinak: „Vnitřní kompas rodilých Američanů prý zná jen dva směry. Na západ jeho střelku vychýlily odvážné výpravy vikingských ryšavců, příď velitelské fregaty janovského admirála Colóna, toužebné pohledy „otců poutníků" na palubě lodi Mayflower i ocelové rovnoběžky Union Pacific. K severu pak tisíce úzkých kolejí psích spřežení, mířících v hlubokém sněhu až tam na Aljašku, na Klondike a Yukon, za vidinou zářících nuggetů. Mně osud vybral tu druhou variantu. Stěhoval jsem se v životě několikrát; vždy však jen blíž „k těm modrým horám v dáli". Atavistická touha Američanů po svobodě mě bezděčně dovedla až do Svobody nad Úpou, která si své zlaté opojení prožila dávno před Dawsonem. Není to zrovna nejlepší místo k žití, ale jsem tu rád". (Antipády: My birth country - 2002).

Miniaturní kompas v ozdobném rámečku z kroužků, původně snad přívěsek k řetízku na krk býval nedílnou součástí mé klukovské kápézetky. Jako neoficiální Vlče jsem ji po vzoru opravdových starších skautů nosil stále u sebe snad i na „ministerstvo úlevy". S příchodem puberty se ale většina podobných manýrů omrzí nahrazena zájmem o dosud přehlížené druhé pohlaví. V krátkých čundráckých záchvatech před vojnou jsem svou „krabičku poslední záchrany" ještě několikrát obměnil. Kompas jsem měl při sobě naposled na chmelové brigádě ve vesničce Zderaz na Rakovnicku po prázdninách v roce 1956. Léta letoucí jsem ho považoval za ztracený. Až docela nedávno na mě nečekaně vypadl z jedné dlouho neotevřené dózičky. Radost převeliká! To ale není všechno. V zapomenuté skrýši byl ještě jeden, docela malinkatej o průměru sotva 10 milimetrů, vyloupnutý nejspíš kdysi z něčeho „většího". Navíc jakýsi cínový mušketýr nebo horský myslivec neznámé provenience rozměrů rovněž nepatrných. Dále monumentální miniaturní soška sedícího Buddhy odlitá z mosazi vysoká zhruba tři centimetry, u jejíž předlohy někde v Thajsku, Barmě nebo v Číně si nejspíš člověk připadá jako ten mraveneček. A také růženec z droboučkých růžových korálků hned se třemi různými křížky na uchlácholení křesťanského Pánaboha. Naprostou záhadou je nesourodé modré vševidoucí očko, evidentně podstatně mladší. A pak by mi někdo mohl vyčítat, že na stará kolena dětinštím. Vždyť já byl dětina už jako dítě.

Nepublikováno