Tam, tam, tam za tou duhou …

 
Duha nad horami

... za modrou horou a snad ještě dál. Tam žije Krakonoš pohoří král. Napadá mimoděk poetu Antonína v den, kdy slaví svátek Nina. Přijde-li člověk v deštivém dopoledni od zubaře, vidí ještě chvíli miliony hvězdiček - ale duhu? Takovýhle pohled z okna obýváku se mi dnes 24. října 2018 v 10 hodin rozprostřel před očima i po několikerém štípnutí, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo! Nemíním dál znásilňovat kouzelný český text čarodějů jazyka Voskovce a Wericha z klasického muzikálu Divotvorný hrnec v nastudování Osvobozeného divadla.

Pokračování článku »

Sklenářovická odysea k narozeninám

21. října 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Sklenářovické pamětihodnosti na grafu pana Zierise

Nevyřčené „to dáš!" ze slovníku juniorské fejsbůkové komunity, rezonovalo i v lákavém pozvání mnohem mladšího kamaráda, i když už také čerstvého důchodce, na komentovanou vycházku do mých zamilovaných Sklenářovic. Zvlášť, když osoba průvodce, čilého generála východoněmecké armády ve výslužbě s ročníkem narození 1936, zapáleného historika a propagátora svého rodiště pana Aloise Zierise, slibovala autentické vzpomínky na někdejší Glasendorf, který musel nuceně opustit v jedenácti letech. Tedy žádné bajky a výmysly z druhé nebo třetí ruky různých „pseudobadatelů". Pan Zieris tak zároveň propagoval svou nejnovější obrazovou publikaci o zaniklých Sklenářovicích. Krajinu jsem kdysi prošel mnohokrát, takže jsem věděl, do čeho jdu. Poslední dobou funím do kopců jako dávno vyřazený sentinel s vyrabovaným tendrem a uvolněnými ventily, takže jsem se těch předpokládaných pěti hodin chůze a postávání ve zvlněném terénu rýchorského podhůří pochopitelně obával. Oproti každodenní poloze raněného bojovníka, polosedě, pololeže na gauči při četbě denního tisku nebo v křesle u kompjůtru, je to přece jen změna. Tak trochu jsem podlehl vábení sličných jezinek z pořádajícího Střediska česko - německého porozumění v Trutnově, z nichž ta dospělejší zabodovala přesvědčivým argumentem, že sebou bere i svou starou maminku, které se už taky špatně chodí i dýchá. Milé a úsměvné překvapení čekalo na seřadišti. Byla to má spolužačka z osmiletky. Nebudu napínat - zvládli jsme to oba. I když ona si následnou přednášku o dávné historii a osídlení dnes zaniklých Sklenářovic s pohoštěním v přívětivém prostředí nedalekého Hotelu Pod Pralesem v Antonínově údolí odpustila.

Pokračování článku »

Proměny

 
Náměstí ve Svobodě nad Úpou v polovině 20. století - foto Vlastimil Hák

Ne každý z nových poválečných osídlenců Svobody nad Úpou byl obdařen vášní fotografovat jako zanícený fotoamatér, drogista Vlastimil Hák, syn majitele vyhlášeného fotoatelieru v Nové Pace Františka Háka a bratr Miroslava Háka, předního představitele české avantgardní meziválečné fotografie, jehož dílo na hodnotovém žebříčku stále stoupá. Při prohlížení početných, pečlivě vedených alb z Vlastimilovy pozůstalosti s pestrou směsí rodinných portrétů, dokumentů z vojny a z cest včetně výletů do Krkonoš a reportážních záběrů z Novopacka, lze objevit i řadu zajímavých, dosud nepublikovaných snímků ze Svobody nad Úpou. Počínaje příchodem čsl. armády v květnu 1945, řadou neznámých reportážních snímků z návštěvy ministra Nejedlého, unikátními záběry z odsunu místních Němců, nebo série z motoristických závodů do vrchu v roce 1947, přes sporadická zachycení krajiny a architektury až k náladovým motivům městských zákoutí i běžného života.

Pokračování článku »

Heinschův statek

 
Klid před bouří aneb dříve než to vypukne vyfotil skiareál Duncan Pavel Křivka

Ať se to komu líbí nebo ne, říjen, byť sebekrásnější, je na horách neklamným předvojem zimy. Až opravdu zbělají stráně, potáhne zase ten pestrobarevný cirkus skijáků k oblíbenému maršovskému vlekařskému areálu Duncan. Teď ještě je lokalita patřící do SkiResortu Černá hora - Pec relativně opuštěná. Za poklidnou idylou osamělého hospodářského stavení v malebném údolí Černohorského potoka první poloviny minulého století s popásajícími se několika kusy dobytka na rozlehlých stráních však současnost značně pokulhává. Někdejší Heinschův statek se dnes téměř ztrácí v chaotické kolotočářské změti provozních budek vleků a lyžařské školy s přemírou vlezlých reklam a poutačů, jejichž invaze v sezoně ještě zesílí. Historie nejmladšího zdejšího hospodářství se začala psát na samém počátku 20. století, kdy mu bylo přiděleno číslo 65 a spojení s rodinou Heinsch se postaralo o název „Heinsch Hof". Heinschův dvůr vznikl na pozemcích mnohem většího zaniklého Schubertova dvora, na jehož základech stojí i nedaleký Růženin dvůr s čp 63, nazvaný po milované dceři pozdějšího majitele, továrníka Prospera Piette Rivage Rose, které se domácky a na rozlišení od matky říkalo Rosel - tudíž „Rosel Hof". V lidovém podání se i kopci v zimě rozbrázděnému sjezdovkami prý říkalo Heinschův. Dnes se pro celou lokalitu používá jméno přenesené z nedaleké výstavné vily anglického lnářského podnikatele a diplomata sira Frederika Wiliama Duncana, půsbícího na Trutnovsku, bohužel s tou trapně zkomolenou výslovností „Dunkan".

Pokračování článku »

Jarmark Staroci Jelenia Góra

30. září 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Swing, to mě baví...

Poslední víkend v září mívám už několik let zaškrtnutý v kalendáři pro výlet přes Pomezní Boudy do Hiršbergu, někdejšího centra Krkonoš na slezské straně hor, dnešní Jelení Hory. Celá plocha Radničního náměstí a spletitá síť přilehlých ulic je dějištěm velkolepého tradičního trhu starožitností a sběratelských kuriozit i novodobých artefaktů současných tvůrců, včetně typické změti poškozených, odložených a nepotřebných věcí, hraček, nástrojů, nářadí a součástek, charakteristických pro populární blešáky, tento rok již po pětačtyřicáté. Sjíždějí se sem prodejci nejen z Polska a blízkého zahraničí o kupujících, zvědavcích, náhodných návštěvnících, žebravých muzikantech a nejspíš i kapsářích ani nemluvě. Ostatně již několikrát jsem o tomto zářijovém mumraji psal, protože jsem si až dosud z každé návštěvy nějakou cetku přivezl. Ať už to byla primitivní figurka Krakonoše nebo aspoň pohlednice s Duchem gór, jak mu nejčastěji říkají Poláci.

Pokračování článku »

Manon je první a poslední můj hřib

28. září 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Na sv. Václava 2018

Tak vypráskanou houbařskou sezonu jsem dosud nezažil. Sucho, sucho, sucho! Nemělo vůbec smysl chodit do lesa, i kdybych nakrásně byl v kondici, jakože spíš ne. Sporadické nálezy z míst, kde aspoň občas kapánek zapršelo, byly celé léto jen evergreenem houbařských webů. Teprve v září se to na mnoha obdařených místech republiky doslova provalilo. „Máňa" hlásí 140 kusů praváků, „Fanda" tři přepravky růžovek alias masáků a „šakal" košík krásných ruměných osikáčů. Ani se tomu věřit nechce. V teplém a slunném svatováclavském odpoledni jsem už neodolal. Vyplazil jsem se na známá vlhčí místa na Kraví vrch za chalupou a dle očekávání, nikde ani prašivka. Jen v místech kde jsem loni na podzim zasadil množství naklíčených semenáčků, na mě čekal jeden jediný. Skoro jako by ho tam narychtoval sám Krakonoš. Při vědomí, že jsem vlastně byl letos poprvé na houbách a pravděpodobně taky naposled mě napadla ta parafráze na vzletný verš klasika.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Nejlepší jsou na hniličku

26. září 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Zátiší s vejcem

Vajíčka miluji. Jako kluk z vesnice jsem na nich vyrostl, bez ohledu, zda byla podle oficiální doktríny zdravá nebo téměř jedovatá pro vysoký obsah cholesterolu. A úplně jedno mi bylo, zda jsem si lámal hlavu s jednoduchým trikem mořeplavce Kolumba jak postavit vejce na špičku, nebo spekuloval v době, kdy české gastronomii vládla ruská vejce, proč je neznají v Sovětském svazu. Pravda, delikatesa francouzských labužníků - křepelčí vajíčka se tenkrát v Jednotě koupit nedala jako dnes v Kauflandu. Ale těch slepičích bývalo na kdákajícím dvoře stále dostatek a i bez červených razítek velkochovů většinou čerstvých. Takové syrové vajíčko uzmuté z kurníku a vypité ke krajíci posoleného chleba, mňam, to byla pochoutka. I smrdutý záprdek nějaké zanášející potvory se v přítmí rozlehlé stodoly občas našel. Ten už naše cvičené oko většinou poznalo, tak posloužil k nejapným kanadským žertíkům. Častokrát při snídani obvyklého bílého kafe z cikorky s nadrobenými kousky chleba jsem toužil po Full English breakfast mých oblíbených detektivů z americké „drsné školy", zejména po sázených vejcích se slaninou. Pominu - li Velikonoce, které byly přímo baštonádou z pestrobarevných vajíček na tvrdo, nabízela vynalézavá domácí kuchyně i ztracená vejce, míchaná, na měkko, do skla, volská oka a nespočet dalších úprav. Stejně jako obyčejný chléb se mi vajíčka nikdy nepřejedla. A nejlepší jsou na hniličku z bílého kalíšku s kohoutem po babičce.

Nepublikováno (proč taky?)

Pokračování článku »

 
« 1 5 6 7 8 9 117 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.