Freiheit

Stromy umírají vstoje. To je výstižný titul zfilmované stejnojmenné lyrické komedie španělského dramatika Alejandro Casony (1903 - 1965). Avšak i holá pravda. Pokaždé, když se ráno podívám do zrcadla, vidím tenhle obrázek. Starý vetchý ztrouchnivělý pahýl někdejšího statného a zdravého junáka uprostřed mladé bujné zeleně štíhlých výmladků, nachýlený, plný jizev a ran, napadený hmyzími škůdci, plísní a houbami, porostlý mechem a lišejníky. Ale dosud stojí! Ten čas, kdy se tiše sesune do vřesu, aby splynul se zemí, už však visí ve vzduchu. Zatím se kolem proskakují veverky a poletují ptáci štěbetajíc lichotky obvyklé i mezi lidmi: „Ahoj, starý brachu! Ty dobře vypadáš..."

Nepublikováno

Zachovalé hraniční kameny jednotlivých panství na původním místě v terénu aby pohledal. Krajina se během let neustále mění. Širé lány zemědělské velkovýroby pohltily drobná políčka dávných hospodářů, staré cesty zmizely a nové na jiném místě vznikly. Kde býval les, jsou dnes holé pláně, na místě mýtiny šumí letitý háj. Těžké mezníky pomalu zapadají do země, jsou poškozovány objemnými mechanizmy při těžbě dřeva. Bývaly přemísťovány chamtivými majiteli pozemků. Dnes mizí němí svědkové minulosti houfně na zahradách chalupářů, často bohužel i v zahraničí, kde bez dějinných souvislostí ztrácejí svou vypovídací hodnotu. Jeden takový osamocený exemplář, který až na několik šrámů odolal zubu času, mohou pozorní turisté spatřit zarostlý v trávě u starobylé vozové cesty spojující kdysi města Trutnov a Vrchlabí. Byl součástí pravidelné řady mezníků na hranici mezi Bolkovem, dnes částí Rudníku a Janskými Lázněmi. Známé iniciály J.A.K. svedly už nejednoho taškáře v roli turistického průvodce k neškodné mystifikaci. Nabulíkovat zejména povrchním Pražákům (ti vzdělaní prominou) že je to pamětní kámen na učitele národů Jana Amose Komenského, který tudy dle některých pramenů opravdu projížděl při osudné cestě do exilu 3. února 1628 z Horní Branné přes Černý Důl, Janské Lázně, Mladé Buky, Babí, Žacléř, Černou Vodu a dál do Lešna, není zas tak velký výkon. Bóža Nožička ze Zlaté Vyhlídky blahé paměti by mohl vyprávět. Jenže všechno je jinak - jak podle Jana Wericha poznal na sklonku života jistý rabín, což je prý ale také jen mystifikace. Hraničník vyznačoval majetek textiláckého impéria Klugů, jehož zakladatel Johann Adam Kluge (31. července 1777 - 24. července 1849) působil v rodných Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku, který zahrnuje bývalá katastrální území původně samostatných vsí a osad - Arnultovice, Javorník, Bolkov, Janovice, Lázně Fořt, Leopold, Terezín a Hladíkova Výšina - jako faktor lněné příze. Jeho předek přišel do Čech údajně ze Zhořelecka po třicetileté válce. V historii regionu je jméno Kluge zapsáno mezi zakladateli lnářského průmyslu. První podnik pozdějšího impéria, továrnu na zpracování lnu založil v Horním Starém Městě u Trutnova jeho syn František (1821 - 1888) se svým švagrem Josefem Etrichem (1803 - 1878) ze Svobody nad Úpou v roce 1850. Firemní značku J.A.K. si rodina ponechala a jméno Jan Adam přešlo na další generace potomků. Syna (1844 - 1922) i vnuka (1885 - 1975). Od roku 1880 vlastnila rodina panství Heřmanovy Sejfy s přilehlými osadami. TAK!

Můj hypotetický příbuzný, významný trutnovský malíř předválečné éry Wenzel Lábus vystavil při velkolepých oslavách letnic v Trutnově v roce 1936 na výstavě umění a kultury ve dnech 30. května až 1. června v tehdejším Porákově paláci známém víc jako hotel Union kde je v současnosti sídlo okresního soudu kresbu hospodářského dvora ve Starém Rokytníku. Při nedávném náhodném listování obrázkovým katalogem slavností s průvodcem výstavou z trutnovského nakladatelství Josef Güttler & syn jsem objevil její uvedenou reprodukci. Komplex rozlehlého selského dvora obehnaného skupinou nesourodých stavení s dominantním kamenným obloukovým dvojitým portálem vjezdu a vstupní branky svítícím pravidelně obnovovaným vápenným nátěrem býval fotogenickým terčem aparátu mnoha fotografů procházejících po přilehlé silnici. Jedním z nich byl Fritz Hiltscher, po vystřídání několika zaměstnání na Trutnovsku nakonec prokurista Stephanovy věhlasné továrny na výrobu svíček, voskového zboží, mýdla a krystalové sody ve Svobodě nad Úpou. Podle nepatrného zlomku jeho fotoarchivu, který se souhrou šťastných náhod ocitl v databázi unikátní webové aplikace Archa Krkonoš, měl zručný fotoamatér a náruživý turista ke Starému Rokytníku intimní vztah. Stejně i k širšímu regionu Trutnovska, kde dokumentoval zajímavé, většinou sakrální stavby, kostely, kapličky, sochy, boží muka a zejména pomníky padlých vojáků z nemilosrdné řeže Němců s Němci v roce 1866.

Sluníčko, sluníčko, kam poletíš? Žvatlají holčičky s červeným broučkem na prstíku sotva odloží plenky. Letí hledat osmou tečku - na to básník. A tak díky Zuzance Vrbové a Jiřímu Suchému vědí už celé generace, že to milé stvořeníčko je slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata). Kdo by neznal z dětství vzor všech ctností z Karafiátových Broučků či tak trochu nafrněnou krásku, idol Ferdy Mravence, žil nejspíš na jiné planetě. A máj - nemáj kdo nezažil slastné opojení tancem když zazněl saxofon, s brumendem do ouška své milé se sotva slyšitelným: Říkej mi to prosím potichoučku, že jsi moje ze všech jediná, že jen po mně stále toužíš ty můj broučku...broučínku, motýlku, sluníčko, beruško, berunko, biedrunko? Nemá cenu si nic nalhávat. Beruška je symbol.

Šel do lesa na procházku. Zakopl o ztrouchnivělý pařízek. Mrknul z jedné strany, mrknul z druhé a přihodil ho do batohu. Doma ho vyčistil kartáčem, několikrát šmiknul dlátem a Krakonoš byl na světě. Tak jednoduché to ale určitě nebylo. Když se v 60. letech minulého století prodraly do krátkodobé módy kutilských dekorativních doplňků zejména chalupářských interiérů různě upravované samorosty, byla pro mě výstavka z tvorby řezbáře Stanislava Háka ve výloze tehdejší prodejny nábytku ve Svobodě nad Úpou malým zjevením. Tohle budu dělat taky, napadlo mě okamžitě. Jenže když dva dělají totéž - však to znáte. Pan Hák nebyl žádné dřevokazné ořezávátko. S puncem šikovného loutkáře a autora scénických výprav pro poválečné Boučkovo loutkové divadlo v Jaroměři, pro které podle rodinné verze vyrobil dvacet půlmetrových loutek, nastoupil po roce 1945 do vyhlášené svobodské továrny na svíčky jako návrhář a modelér. Současně byl hnacím motorem vlastního Krakonošova loutkového divadélka, provozovaného v letech 1946 - 1948 v původním čp 17 a později ve staré radnici pod záštitou místní organizace Junáka, pro které postupně zhotovil více než 40 dnes nezvěstných loutek a celkem sedm proměnlivých scén.

Jak se opovažuješ, holomku, psát o spartakiádách, když jsi na sobě v životě neměl červené trenky - našeptává mi varovně mé lepší já. Jenže já mám výzvy rád. Jakékoliv nacvičování, natož přímo cvičení na některé ze spartakiád, které pamatuji, mě milostivě minulo. Jsem jen o málo mladší než černé uhlí, ale v době té první dělnické v Praze na Maninách v roce 1921 jak mohu doložit rodným listem, jsem se i podle svědectví mých rodičů toulal někde na houbách. Přeskočím-li slavné předválečné Všesokolské slety, tak z jejich prvního truc podniku po vzoru sovětských spartakiád v roce 1955 jsem vykličkoval za opovržení nacvičujících spolužáků kvůli dojíždění do školy ze vzdálené obce. Díky odkladu presenční vojenské služby jsem se nezabil při armádním cvičení na metacích stolech v roce 1960. Možnosti byly každých dalších pět let až do roku 1985, ale to už jsem měl coby hrdý otec dvou následníků trůnu jiné starosti a po vstupu bratrských vojsk, která překazila konání monstrózního cvičení v roce 1970 snad i trochu rozumu. Kupodivu většina aktivních účastníků hromadného tělocviku na různých úrovních na ně vzpomíná ráda. Utvrdil mě v tom i velký zájem o připravovanou výstavu na téma Spartakiády v Československu v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově. Tak i když se to nemá, trochu opisuji. Nemám ambice zajistit si věčnou slávu jako Michal David svou chytlavou skladbou Poupata pro starší žákyně v roce 1985. Jenže - když se podaří, co se dařit má, tak je přece krásně na světě. I leckteří Svoboďáci si v minulosti rádi „mrskli kostrou" na zeleném trávníku. Předpokládám, že celostátní spartakiády v Praze jsou zdokumentovány daleko víc než regionální. Několik vybledlých fotografií na předhození davům by se jistě i tak našlo v každém rodinném albu, ale my individualisti spoléháme jen na vlastní zdroje. I když sport nikdy nebyl zrovna šálek mého thea v zájmu vyváženosti propašuji pár snímků také ze sokolských cvičení na domácí svobodské půdě. Aktérům pro vzpomínku na mládí a současnému mládí nejspíš pro zasmání.

Někdo spolky. Zejména „stará Nemec" co jejich „pábiček být taky sokolófna", žijící v regionu po staletí si v okázalém spolkaření libovali. Jako kluky nás v tom utvrzovalo množství různých spolkových odznaků nalézaných v opuštěných domech pohraničí po nechvalně známých zlomových událostech koncem první poloviny minulého století. Už tenkrát nás většina z party sotva dorostlá do školních lavic ale dokázala odlišit líbivé barevné „smalťáky" od hnusáků s nenáviděným zalomeným křížem. Někteří hraví velcí kluci křižující krajinou s detektory kovů dodnes zažívají nirvánu při vyhrabání placky s krásně zachovalým smaltem. Jako kluk z hospody nemohu jinak než demonstrovat ten nejrozšířenější z „Bundů" opět na pijáckém půllitru. Tentokrát bez jména majitele zato s efektně broušeným skleněným víčkem ve tvaru krystalu. Je na něm malovaný znak Svazu Němců v Čechách založeného v roce 1894 v Praze jako odnož Německého Schulvereinu z roku 1880. Své pozměněné motto „Lidu k ochraně, svazu ke cti" opsal od oblíbených hasičů a ve stanovách měl šíření německé vzdělanosti, zejména literatury a podporu při zakládání škol v tehdejší Rakousko - uherské monarchii.