Freiheit

Ani dobře, ani špatně. Prostě jinak. Nostalgické listování anonymním reklamním sešitkem prvních poválečných „národních správců" obchodů a provozoven z roku 1946. Těžko odhadnout zda vyšel samostatným nákladem Městské spořitelny ve Svobodě nad Úpou nebo jako jedna z příloh k prvnímu turistickému a lyžařskému průvodci Krkonoš z té doby. Ten sepsali Milan Vít a Josef Vach a vyšel za spolupráce Ministerstva vnitřního obchodu nákladem propagačního odboru při MNV v Peci pod Sněžkou a místní osvětové rady MNV v Maršově I. Vytiskly dle návrhu Adolfa Hubky s obálkou O. Řepy a fotografiemi pánů Jičínského a Černého grafické umělecké závody bratří Volhejnů ve Svobodě nad Úpou. Včetně dvou map a seznamu ubytovacích podniků stála brožovaná publikace formátem akorát do kapsy 45 Kčs.

Většina původních německy mluvících obyvatel byla v té době za známých okolností na základě presidentských dekretů dodatečně potvrzených spojeneckou konferencí v Postupimi v létě 1945 postupně vysídlena do okupovaných zón poraženého Německa. Jejich opuštěné domy, továrny, dílny, obchody, postele i hrobky obsadili s počátečním budovatelským elánem noví osídlenci z českého vnitrozemí. Nadšení ze svobodného podnikání netrvalo dlouho. Komunistický puč v únoru 1948 udělal čáru přes rozpočet těm poctivým s dlouholetými plány rozvoje i vykukům, kteří si přijeli jen „nahrabat". Současnýma očima a s odstupem let není lehké hodnotit, kdo byl kdo, ale protože historie má tendenci se stále dokola opakovat, neuškodí si některé skutečnosti připomenout.

Z hrstky otištěných reklam nelze sice nic vyvozovat, jen snad momentální prozíravost a dostatek financí na zaplacení inzerátu. Vždyť drobných živnostníků, řemeslníků, hostinských, obchodníků a podnikatelů bylo ve Svobodě spolu s Maršovem I. věř nebo nevěř hodně přes stovku. Kde tedy začít? Nejlépe popořadě. I když Městská spořitelna na titulní straně se ze společnosti ostatních inzerentů vymyká. Jako majetek instituce ji nakonec taky postihlo „znárodnění". Svobodné poměry po Listopadu 1989 přispěly k jejímu úplnému zániku. V chodbě výstavné budovy zůstal jen neosobní bankomat. Cukrář Barbořík přišel z Baťova Zlína a byl veselá kopa s fotoaparátem vždy po ruce. Provozoval oblíbenou cukrárnu Oskara Illnera na náměstí s původním čp. 102. Jeho historky a amatérské fotografie by naplnily několik čísel. Malíř pokojů Jaroslav Kolísko spravoval firmu Bedřicha Hartiga v čp. 30 a zapsal se do historie města jako jeden z prvních zemřelých osídlenců, kterému kamarádi z hasičského sboru vypravili parádní pohřeb. Jestli se mu spí sladce v hrobce s někdejšími nepřáteli bůhví. Svobodský fotoateliér Josefa Jeschke vedle kostela s čp. 9 kde kdysi stávala první školní budova, měl vynikající renomé v širokém okolí a hlavně bohatý archiv. Jindřich Černý řečený „Mojda" měl na co navázat. Tak trochu „velkohubá" reklama - Lyže, saně, sport Jan Mikule - prosvítala mnoho let na fasádě bývalého kolářství Johanna Erbena čp. 37 v Maršově I. S mistrem jsem se po letech sešel v provozovně přidružené výroby JZD v Mladých Bukách a při vší úctě, řemeslným fortelem mě nijak neoslnil. To například další spolupracovník Ervín Tippelt ač „vypítko", byl jiná klasa. Z dobré pověsti sedlářské dílny Konrada Miksche v čp. 161 těžil i Vladimír Kapucián. Šikovný zednický polír a obětavý člen hasičského sboru Josef Jiránek ani se sporným titulem před jménem nedostal příležitost svého předchůdce, stavitele Josefa Capolago, který se nebál takové složité stavby jako Janský dvůr v Janských Lázních nebo Sokolská bouda na Černé hoře, nějakou podobnou lukrativní zakázkou trumfnout. Železářství, pozdější Kovomat v čp. 31 na hlavní třídě tehdy Stalinově, dnes 5. května, proslavil všudybyl Ota Šritr. Původní majitel Hans Schreyer i první národní správce Antonín Andrš většině pamětníků z paměti vypadli. Stejně tak v někdejší drogerii Rudolfa Ruhse v čp. 27, která přetrvala režimní turbulence, si spíš než Josefa Málka pamatují pana Šormu a po něm paní Hákovou. Zatímco ta známější, výnosnější a na lukrativním místě na náměstí s čp. 46, vydělala majiteli Adolfu Richterovi v krátkém čase na honosnou vilu kde je dnes služebna Policie České republiky, Vlastimilu Hákovi z rodiny známých fotografů, otce Františka a zejména světově uznávaného bratra Miroslava, moc štěstí nepřinesla. Jmenovec slavného spisovatele Karel Čapek pocházel také z Úpice, ale jeho osudem byly motory. Zabral prosperující autosprávkárnu Heinricha Kneitschela v Lázeňské ulici 199 a když ho soudruzi „vyšupačili" aby v dílně zřídili Strojní traktorovou stanici, živil se s Tatrou 603 jako „panský kočí" nebo instruktor autoškoly. V lékárně „U Panny Marie Pomocné" s čp. 106 vládla po odsunuté rodině Breuerů, ještě před Magistrem Topkou s tradiční hláškou „máte štěstí, je tu poslední balení", Milena Tylšová, údajně známá či příbuzná ministra Zdeňka Nejedlého. Místo apatyky - Svobodnej Coffee Bar. Hotelu „Pošta" na rynku, kde pošta nikdy nebyla, šéfovala paní Ludmila Říčařová. Před ní před rokem 1945 Hedvika Schubertová. To se ovšem ještě starobylý hrázděný dům přestavěný z původní obecní sýpky s čp. 94 jmenoval „Gasthaus zur Post" protože pošta byla naproti. Seidlovo knihkupectví a papírnictví sídlilo původně v malém krámku v přízemí rokokového domu čp. 107, kde ráčil přespat budoucí císařpán Josef II. Když prodejnu paní Jiřina Staňková přebírala do národní správy, byl již Gustav Seidel usídlen v rohovém domě čp. 113 na konci ulice zakoupeném od papírenské firmy Weisshuhn. Je to jeden z mála obchodů, který nepřetržitě funguje, i když s pozměněným sortimentem. Naproti láká novou fasádou „Ski hotel". Kdysi tam ale dlouhá léta bývala s čp. 25 vyhlášená cukrárna Antona Petery založená v roce 1900. Kulaťoučký a usměvavý Karlíček Petera ze Dvora Králové nad Labem ji bez skrupulí zabral svému vzdálenému příbuznému, starousedlíkovi Josefu Peterovi. Julius Etrich z patricijského svobodského klanu Etrichů, svého času starosta města zbohatl obchodováním s kůžemi. Zda národního správce živnosti Jana Procházku lákaly nasyslené zásoby nebo relativně nový dům s historizující fasádou vklíněný s čp. 144 mezi starší budovy 107 a 108 - ty můj kvítku medový, to se nikdo nedoví. Sedláře Karla Kapuciána, bratra již zmíněného Ladislava pravděpodobně také zlákala spíš honosná vila čp. 180 v Tyršově ulici po Alfredu Gallovi nechvalně proslulém sympatiemi k nacismu. Dům se za čas vepsal i do mého života. Ta episoda je dávno promlčená, tak jen jako perlička pro oživení. Začátkem šedesátých let měla jeden pokojík u Kapuciánů pronajatý sličná slečna učitelka, kolegyně mé celoživotní lásky. Když odjížděla o víkendech za maminkou do Prahy, svěřovala nám klíče, aby je náhodou neztratila. Chodívali jsme tenkrát pozdě spát a vstávali před kuropěním. Domácí nás naštěstí nikdy nepřistihli. Podnik hostinského a řezníka Jana Rudlofa „Gasthaus unter den Linden" na strategickém místě uprostřed náměstí s čp. 70 měl ještě dlouho po poválečném přejmenování na Národní dům vynikající pověst. O to se staral nejen první český hostinský Josef Verbík, ale i řada jeho následníků režim nerežim. Pak se to s prvními hracími automaty a non stop provozem nějak zvrtlo. Mezi svobodské „rodinné stříbro" patřila továrna na výrobu svíček, voskového zboží, mýdla a krystalové sody dlouholetého předsedy obecní samosprávy a čestného občana města Franze Stephana (1851 - 1920), kterou lze dokumentovat bohatým písemným materiálem včetně fotografií tří generací majitelů. První národní správce nedostudovaný právník JUC. Václav Nikl bytem v čp. 71 je doslova „tabula rasa". Autodílna Františka Teichmana byla tehdy oficiálně na katastru obce Mladé Buky a bývalý majitel se až do roku 1945 psal Baudisch. Kdo si pamatuje krejčího Jaroslava Vaňka v obchůdku s textilem v přízemí lékárny čp. 106 po jistém Franzi Richterovi, tomu není co závidět. Má už většinu života za sebou. Textilní zboží nabízel i obchodní dům Hynka Jakubíčka v Maršově I. čp. 66 kde byl i obchod s uhlím, patřící mnoho let krejčímu Rudolfu Schröflovi. Jakubíček (1900 - 1976) byl populární zejména jako nepřekonatelný fotbalový fanoušek a funkcionář. Obuvnickou dílnu v maršovském čp. 47 po ševcovském mistru Josefu Sieberovi převzal Jan Dostál. S potomky pekaře Jaroslava Vlčka, správce původní živnosti Ludwiga Illnera v Maršově I. čp. 39 je dnes obrazně řečeno spřízněna polovina Svobody nad Úpou. Lapidárnější reklamu než hostinská Welzelová snad ani vymyslet nejde. Zřejmě byla přesvědčená, že dobrý podnik se chválí sám. Původní majitel „Landhausu" jak se útulná hospůdka Franze Miksche v Maršově I. s čp. 44 dříve jmenovala, zato inzeroval o sto šest. Zbourání oblíbené Dřevěnky v roce 1978 při výstavbě nové silnice a sídliště z paneláků štamgasti doslova oplakali. Ještě že ji mnohým na památku namaloval stálý host Jindřich Vacín. (Text v původním nezkráceném znění bez tiskařských úprav).

In.: Svoboda fórum XXXVI. ročník / číslo 897 / září 2025

Telefonní seznam na vyměnitelné desce nástěnného kalendáře