Sotva se překulil týden, co jsem si v městských novinách Svoboda fórum v článku o zaniklé, kdysi vyhlášené cukrárně na náměstí Svornosti postěžoval na nedostatek ilustračního materiálu zejména z padesátých let minulého století. Při náhodné návštěvě Muzea Podkrkonoší v Trutnově jsem díky ochotnému příteli Ondrovi, kurátorovi sbírkových fondů, získal kopii móóóc zajímavé fotografie z uvedeného období a je škoda nechat ji jen tak zapadnout. Z černobílého snímku Vladimíra Hendrycha přímo čiší neutěšenost poválečných let, kterou jsem si jak je mým nedobrým zvykem dovolil zmírnit teplejším tónováním. Rozbitá okna, oprýskaná omítka, stavební úpravy viz čerstvě zazděné boční dveře, dnes opět funkční, nebo vedlejší pekárna jako po požáru s odkrytou částí střechy, vyvolávají v současníkovi i přes světelný reklamní poutač na rohu skličující pocit provázený dotěrnou otázkou: Tak tohle je ta staromilská idyla našeho mládí? A tak je to asi i se Stínadly Rychlých šípů nebo trutnovskou Dračí uličkou. Ach, ty mámivé růžové brýle vzpomínek.
Díky „klandru" - kovovému zábradlí oddělujícímu chodník od rušné křižovatky, na kterém jsme jako puberťáci při důležitých debatách rádi sedávali lze snímek bezpečně datovat v souladu se zápisem v městské kronice do časů po druhé polovině roku 1954. V té době podnik fungoval podle nápisu na bočním okně a světelné nárožní reklamě jen jako kavárna a restaurace. Pověstná kuriozita, kdy se jeden místní hejsek bez řidičského oprávnění proboural s nákladní Pragovkou přes výlohu v čelní stěně, až do jídelního lokálu se odehrála 19. března 1956. Kromě vyděšení kantorských štamgastů u nejbližšího stolu, pánů Jaromíra Pelikána učícího ve svobodské škole prvním rokem s kolegou Štindlem - zde se pamětníci rozcházejí, jedni tvrdí, že to byl postarší učitel ze stejné školy, jiní se dušují, že jde o známého sběratele užité grafiky a vrstevníka Vladimíra na návštěvě z působiště na Žacléřsku - pořezání rozbitým sklem prvně jmenovaného a značné škody na majetku se nikomu nic nestalo. Jako důsledek nehody byl zbudován bezpečnostní rohový průchod, který na snímku chybí. Také mohutný stojan s izolátory a spletí telefonních drátů hyzdící střechu dávno zmizel definitivně, nejen pouze retuší ve fotoateliéru jako na předválečné pohlednici z nakladatelství Artura Bröse ve slezské Vratislavi. Reklamní poutač s nápisem: „Kavárna a restaurace. Jídla na rožni po celý den. Minutky" pod kterým byla až do připojení Sudet k Velkoněmecké říši ještě cedule s příkazem „Jezděte vlevo!" pouze nahradil německojazyčnou dopravní směrovou tabuli na Janské Lázně s vyznačením vzdálenosti 3 km. Kdo je autor fotografie zapsaný jako Vl. Hendrych se lze jen dohadovat. Já jsem znal tři - jeden, ten nejpravděpodobnější, byl východočeský výtvarný pedagog, malíř a kreslíř (1928 - 2018) svými obrazy v trutnovském muzeu rovněž zastoupený. Působil jako konzervátor památkové péče pro okres Trutnov a učil na jedenáctileté střední škole v Úpici. Druhý, lesnický odborník a pedagog (1902 - 1966) první ředitel Lesnické školy v Trutnově, jehož jsem měl tu čest poznat jako laskavého učitele nauky o lese a zoologie. Třetí, údajně rovněž toho jména věku neurčitého, jezdil kdysi v mém dětství po regionu na kole a sbíral vysušené zaječí kožky pro národní podnik Kara. Hypoteticky mohli všichni tři fotografovat.
Nepublikováno