Freiheit

Není lehké po tom, co byla v závěru loňského roku vydána obsáhlá publikace o Svobodě nad Úpou, vybrat nějaké nové dosud nepoužité téma z historie města. Pro první letošní střípky jsem tedy oprášil a doplnil článek, který vyšel před lety pouze v němčině díky bravurnímu překladu Güntera Fiedlera právě s tímto názvem. Redakce Riesengebirgsheimat - měsíčního zpravodaje poválečných vystěhovalců z okresů Trutnov a Vrchlabí ho otiskla ve zkrácené podobě pouze se dvěma doprovodnými fotografiemi.

„Rohový dům č. 102 s barokizujícím štítem při ústí hlavní svobodské ulice do náměstí, býval v polovině minulého století vyhlášenou cukrárnou, konkurující nejznámější místní firmě s bohatou tradicí, provozovně cukráře a perníkáře Antona Petery v č. 25. Už před první světovou válkou zde August Müller a později jeho syn Viktor obchodovali se smíšeným zbožím. Ve dvacátých letech přebudoval nový majitel Oskar Illner prostory na útulnou kavárnu s cukrářskou výrobnou v prvním patře, jejíž dobroty se záhy staly proslulými v širokém okolí. Po druhé světové válce převzal pomyslné žezlo cukrářského krále ve Svobodě nad Úpou nový nájemce Jan Barbořík z baťovského Zlína. Jeho úspěšný rozlet zastavil vývoj po roce 1948 soukromému podnikání nepřející. Cukrárna národního podniku „Pramen" se zde udržela až do 80. let, ale to už byl jen odlesk někdejší slávy. Na fotografii Bohumila Vavrouška je Illnerova cukrárna v roce 1933, interiér kavárny z téže doby a osazenstvo cukrářské dílny při výrobě kremrolí, dle data na kalendáři 23. září 1937. Pozná ještě dnes někdo některého z mistrů sladkého řemesla?"

Od té doby jsme zas o kapánek poučenější. Cukrář Oskar Illner (*1893) byl syn pekaře Wenzela Illnera z Maršova I čp. 39. Pekárnu, kterou zbourali stejně jako sousední hospodu Dřevěnku a řadu dalších domů kvůli výstavbě rychlostní silnice do Pece pod Sněžkou, provozoval po válce Jaroslav Vlček. Illner krátce po sňatku s Annou Fischerovou z Vrchlabí slavnostně otevřel nově přestavěnou cukrárnu s vídeňskou kavárnou ve Svobodě nad Úpou v sobotu 8. září 1923. Na dobových fotografiích interiéru s oddělenými boxy je vidět i masivní kulečníkový stůl pro zabavení kavárenských povalečů. Ještě v roce 1938 si kavárník Illner nechal od malíře Hanse Bernatschka vytisknout exlibris s ústředním motivem Spravedlnosti. Je ironií osudu, že podle té světské byl s celou rodinou zařazen 2. července 1946 do vagonu číslo 5 a v pořadí desátým transportem s cílovou stanicí Bad Brambach vystěhován do tehdejší sovětské zóny poraženého Německa. Jeho syn Alfred (*1921 - 2007) byl prvním a dlouholetým zástupcem vystěhovaných svobodských spoluobčanů a autorem mnoha zajímavých příspěvků o rodném městečku. Od něho je i sdělení, že se tomuto podniku na náměstí posměšně říkalo „Maulaffeneck", což je v němčině docela frekventovaná, leč špatně přeložitelná slovní hříčka. Něco jako kout zevlounů. Drsněji spíš ale drbárna na rohu. To ještě bylo náměstí poklidným místem setkávání sousedů. Šok přivodila několika pozdním návštěvníkům kavárny, kterou tehdy provozovali manželé Procházkovi, podle zápisu v kronice 19. března 1956 kuriózní autonehoda. Nejmenovaný řidič projíždějící náměstím neubrzdil svůj náklaďák a proboural se výlohou až dovnitř. Naštěstí se prý nikomu kromě leknutí a hmotné škody nic nestalo. Podle některých pamětníků jelo auto od Maršova. Očitý svědek (namouduši) tvrdí naopak v duchu dobového radia Jerevan, že za volantem vozu Praga RN ujížděl posilněn alkoholem z oslavy svátku Josefa z Janských Lázní známý svobodský vejlupek, tehdy čtyřiadvacetiletý závozník bez řidičského průkazu L. Š. Ani zranění pana učitele Pelikána, sedícího s kolegou Štindlem v boxu pod výlohou, střepem z rozbitého skla nevypadalo prý zpočátku jen na drobné škrábnutí. Později byl probourán rohový průchod pro bezpečnost chodců. Po adaptaci v 60. letech byl interiér prodejny cukrovinek vybaven hnusným krámským zařízením z barevného umakartu. To už bylo, což není zrovna k chlubení, dílo mé a spolupracovníka Štáfka z místní truhlárny národního podniku Potraviny. Jak pravil klasik - to nejsou žádná fakta, to se skutečně stalo.

Dobový poválečný inzerát

In.: Svoboda fórum XXX. ročník / číslo 825 / únor 2019