Freiheit

Takhle lapidárně by se dala vyjádřit několik desetiletí trvající existence vyhlášené cukrárny v rohovém domě čp. 102 (dnes 502) na náměstí ve Svobodě nad Úpou. Ať už jde o předválečnou éru „otce zakladatele" Oskara Illnera nebo poválečné intermezzo Jana Barboříka ukončené národním podnikem Pramen, později Potraviny. Pravidelní čtenáři „Střípků z dějin" mohou namítnout, že tohle téma je proprané jako porybného zimník. Ale u historie stačí několik let a vždycky se objeví něco nového na doplnění. (Viz citát největšího z Čechů Járy Cimrmana: „Historie se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude"). Navíc opakování je, jak známo, matkou moudrosti. Také čtenářská obec se snad, doufám, časem mění. Kazem je použití stále stejných fotografií. Ale kde brát, když i na opakované výzvy k zapůjčení nikdo nereaguje?

Cukrárna tam také nebyla odjakživa. Dohledatelná historie domu sahá do první poloviny 19. století. Na indikační skice stabilního katastru z roku 1841 je stavba zakreslena červeně jako zděná. Jen o dva roky je mladší kniha číslo 11 farního úřadu ve Vlčicích s podtitulem - Stav duší neboli kniha obyvatel Svobody nad Úpou v roce 1843. Jako majitel čp. 102 je uveden Christian Kühn narozený 24. prosince 1755, jeho žena Katharina a dcera Anna. V té době už byl ale Christian Kühn na pravdě boží - zemřel podle dodatečného zápisu už 24. ledna 1837. Podle stabilního katastru byl již v roce 1841 uveden nový majitel Franz Schröter a vzápětí tamtéž v roce 1857 August Miller. Ve sčítacím archu z roku 1900 je zapsán jako obchodník se smíšeným zbožím jeho syn Viktor narozený ve Svobodě 28. května 1862. Stejně tak v adresáři okresu Trutnov z roku 1906. Ve sčítacím archu z roku 1910 je označen prostě jen jako kupec. Zato v trutnovském okresním adresáři 1911 je obchod se smíšeným zbožím a potravinami veden jako firma Augusta Millera syn. Sčítací komisaři v roce 1921 zaznamenali další změnu majitele. Trutnovský rodák Josef Sturm narozený 22. března 1888 se prezentoval jako obchodník s módním zbožím ze skla a porcelánu. Zajímavá sběratelská drobnůstka z éry jeho podnikání je korespondenční lístek s firemním razítkem odeslaný ze Svobody nad Úpou 7. prosince 1918 do Trutnova kolegovi z branže obchodníku s látkami Juliu Altschulovi bytem na náměstí čp. 3 s vlastnoručně napsaným a podepsaným obchodním sdělením. Na razítku je jako předmět podnikání uvedena pánská a dámská konfekce - dům módního zboží Svoboda nad Úpou čp. 102. Vše v té době pochopitelně v jazyce německém. Sladkou část historie začal psát syn pekaře Wenzela Illnera původem z Bernartic (*1863) z dnes již zaniklé pekárny s čp. 39 v Maršově I. Vyučený cukrář Oskar Illner narozený 22. října 1893 s manželkou Annou Fischerovou (*23. prosince 1894) z Vrchlabí, s níž se oženil 28. října 1920, po úpravě vnitřních prostor zakoupeného domu čp. 102 otevřeli 8. září 1923 cukrárnu s vídeňskou kavárnou a vlastní výrobnou. Podle jejich syna Alfreda (3. února 1921 - 10. ledna 2007) dlouholetého patrona odsunutých svobodských rodáků a autora mnoha článků ve vysídleneckém periodiku Riesngebirgsheimat se podniku posměšně říkalo „Maulaffeneck", což lze volně přeložit jako „drbárna na rohu". Mladší bratr Kurt, narozený ve Svobodě 18. srpna 1924, padl jako vojín v uniformě wehrmachtu 7. května 1943 na východní frontě. Zbylá rodina Illnerových byla zařazena do v pořadí desátého transportu vypraveného z vlakového nádraží v Kalné Vodě 2. července 1946. Tento vlak mířil přes příhraniční stanici Bad Brambach do Durynska v sovětské okupační zóně Německa. Oba manželé Illnerovi dožili v lázeňském dvojměstí Bad Neuenahr - Ahrweiler ve spolkové zemi Porýní - Falc na západě Německa. Anna zemřela 1. dubna 1961 a Oskar 25. října 1970. V archivním fondu Místního národního výboru ve Svobodě nad Úpou uloženém v trutnovském okresním archivu je na seznamu obsazených živností k 20. září 1946 uveden jako první národní správce Illnerovy cukrárny dosídlenec Jan Barbořík ze Zlína. Ten na rozdíl od svého předchůdce reklamními inzeráty nešetřil. Národní podnik Pramen, kterému prosperující cukrárna spadla do klína po únorovém puči potomků „karlínských kluků" v osmačtyřicátém, reklamy nepotřeboval. Barbořík spolu s celou řadou živnostníků skončili jako manuální pracovníci v místních papírnách. Během padesátých let byla v provozu pouze kavárna, kde se postupně podle ústního podání pamětníků bez nároků na úplnost vystřídali: manželé Procházkovi odvedle přes ulici, za jejichž působnosti se v roce 1956 až do lokálu proboural nepozorný řidič s náklaďákem. Jako vedoucí i zkušený hostinský Ladislav Havel st. z Janských Lázní, když mu v roce 1957 vyhořela vyhlášená „kampelička" naproti schodišti staré lanovky a nějaký pan Kmínek. Stylové zařízení kavárny s útulnými boxy a kulečníkovým stolem pro hráče karambolu vzalo za své při rozsáhlé „modernizaci" interiéru v letech šedesátých. Není se čím chlubit, ale devastace vybavení z poctivého dřevěného masivu náhradou za umělohmotný umakartový šmejd jsem se jako zaměstnanec místní dřevokazné dílny osobně účastnil. Hanba mi! Zařízení tak nějak fungovalo do let osmdesátých jako tuctová neosobní pultová prodejna cukrovinek. Což není nic proti ochotným dámám za pultem - Boženě Peterové od někdejší konkurence, které vypomáhal manžel Karel, když zrovna neměl směnu v „Beiwerku" bývalé Piettovy papírny, paní Alžbětě Kramářové, pozdější dlouholeté vedoucí Bobině Pivničkové, nebo pracujícím důchodkyním paní Věře Skrbkové a Růženě Řehákové. Po „Velvet Revolution" byla cukrárna v restitučním řízení vrácena dědicům Jana Barboříka. Ti ji po počátečním nadšení z rodinných důvodů posléze prodali nynějšímu majiteli. V současné době nevyužívaná historická budova na lukrativním místě postupně chátrá.

Naposled tam bylo papírnictví

In.: Svoboda fórum XXXVI. ročník / číslo 898 / říjen 2025