„Za trochu lásky šel bych světa kraj..." vyznával se s básnickou nadsázkou bard české poezie dříve, než se stal klasikem a vstoupil do čítanek. Pomyslných „konců světa" je na naší matičce Zemi, i při její kulatosti, nepočítaně. Vrchlického krkonošští současníci mohli jeden autentický navštívit, aniž vytáhli paty ze své domoviny. Jen musíme přijmout jejich měřítka. Pro horáky z Čech končily Krkonoše odjakživa až „támle někde u Paky." Také severní sousedé k nim počítali i široširou placku placatou okolo „Hiršperka". Na čas se tenkrát tolik nekoukalo a tak od nás z Rýchor dovedly poutníka ke „Konci světa" /Prajzi mu samozřejmě říkali Weltende/ s notnou zacházkou, zato spolehlivě vody Bobru. Čůrek, vytékající z Boberské stráně, cestou zmohutnělý, posílený za „Perlou Slezska" ještě čipernou říčkou Kamiennou, náhle jako by tušil množství vod druhého největšího přehradního jezera v Polsku u Pilchowic. /Největší slezská přehrada má v rodném listě datum 1902 - 1912 a vznikla, stejně jako její labské sestry - špindlerovská a těšnovská - po katastrofálních povodních na konci 19. století./ Proklouzne pod vysokými oblouky železničního viaduktu a v početných meandrech přes kaskády vodopádů se cílevědomě prodírá skalnatou soutěskou. A tam to bylo! Jedna z početných skalních vyhlídek v okolí se dokonce stylově jmenovala Gibraltar, stejně jako mořeplavci tolik obávaný kraj předkolumbovského světa. Náš imaginární poutník z úpského údolí se tu musel cítit jako doma. Zvlášť, když v zákrutu řeky objevil uvedenou papírničku.
S příchodem polského etnika po druhé světové válce se změnily názvy jednotlivých skal i skalních skupin a na někdejším „konci světa" již cesta nekončí. Procházka romantickou dolinou Bobru z Jelení Hory do Siedlęcina, s jeho pověstnou Rytířskou věží, třeba i se zastávkou v „Perle Zachodu" na břehu Modrého jezera je lákavá i dnes.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/12