Freiheit

Zvýšený zájem o žacléřské černé uhlí, vyvolaný nástupem průmyslové revoluce v polovině 19. století, přinesl městu na úpatí Rýchor nebývalý rozvoj. Těžba uhlí, započatá údajně už v druhé polovině 16. století, výrazně stoupla a zvýšený nábor horníků v celých Čechách po roce 1896 přivedl do Žacléře spoustu rodin, kterým chybělo ubytování. Po vzoru první dělnické kolonky v tzv. Pětidomí z let 1868 - 1870, na jejímž místě v Revoluční ulici dnes stojí řadové rodinné domy, zahájilo „Kamenouhelné těžařstvo bratří Möllerů" v roce 1876 výstavbu prvních hornických domů v Lamperticích. Tyto „dělnické kasárny" byly kvůli poškození v důsledku poddolování zbořeny v roce 1982. Majitelé jednotlivých dolů, těžařské společnosti a majoritní akcionáři, utvořili v letech 1896 - 1898 silnou akciovou společnost - Západočeský horní akciový spolek Žacléř /WBAV - Westböhmischen Bergbau Actien Verein/ se sídlem ve Vídni, která doly vlastnila až do roku 1945; jen po vzniku samostatného Československa přesídlila do Plzně. Začátkem třicátých let minulého století vlastnila uvedená společnost v Žacléři, Lamperticích, Černé Vodě a Královci celkem 53 obytných domů s 570 byty. Na její náklady byly postaveny obě největší hornické obytné kolonie, které významně posunuly hranice zastavěné části města na sever a svým architektonickým výrazem se vedle těžních věží staly charakteristickým identifikačním prvkem Žacléře.

Trutnovský městský stavitel Konrad Kühn se v Žacléři uvedl nejen budovou ředitelství dolů čp. 197 a dvěma správními a obytnými budovami čp. 198 a 199 v Lamperticích, ale třeba i architektonicky zdařilou budovou lesní správy čp. 101 z roku 1894. Na komplexu šesti jednoposchoďových domů po osmi bytech s pravidelným půdorysem zástavby s čp. 208 - 213, který si později vysloužil lidový název „Bílá kolonie", příliš štěstí neměl. Nejen, že překročil plánovaný rozpočet. Kolaudační komise zjistila navíc podstatné stavební závady. Správa dolů mu proto zadržela 5% z vyúčtovaných částek na kauci. Po dvouletém soudním sporu byla výnosem krajského soudu v Jičíně sražena staviteli Kühnovi ze zajištěné kauce konečná částka 5 133,10K. Závady později opravoval stavitel Plische ze Žacléře. Přibližně ve stejné době, na přelomu 19. a 20. století, vyrůstala i největší žacléřská dělnická kolonie, t. zv. „Červená". /Názvy určil celkový vzhled: na červené převládaly prvky z lícovaného neomítaného cihlového zdiva, bílá zářila světlou omítkou; jako by tím chtěla prezentovat, že je určena především úřednickým „bílým límečkům"./ Celkem 12 jednoposchoďových obytných bloků po 20 bytových jednotkách ve dvou souběžných liniích /7 + 5/ s průběžnými pavlačemi v zadním traktu, předala pražská firma stavitele Viktora Beneše do užívání v prosinci 1901. Předběžná nabídka celkových nákladů z 31. 3. 1901 zněla na 54 293, 06K. Na závěrečné faktuře byla konečná cifra 53 293, 38K. Úkaz i na tehdejší dobu nevídaný. A ještě jeden zajímavý záznam ze „stavebního deníku". Ke stavbě uvedených budov bylo v době od 1. 5. 1899 do 30. 8. 1900 dodáno 1 774 400 kusů pálených cihel. Postupem času se v čp. 214 - 225 vytvořila svérázná komunita obyvatel se zvláštním, pospolitým způsobem života, typickým pro pavlačové domy. Dnes jen cizokrajní dělníci v pololegálních ubytovnách, pracující na směny stejně jako kdysi žacléřští horníci, chápou, co znamená, že jejich postel nemá čas nikdy vystydnout. Žacléřské hlubinné hornictví je od 31. 12. 1992 už jen součástí historie. Hornické kolonie, jejichž jednoduchou eleganci značně nahlodal čas i někteří obyvatelé, zůstaly na bedrech správě města. Zastupitelé zvážili finanční možnosti a jednotlivé domy Bílé kolonie prodali soukromým majitelům. V mnohých bytech se tak kvalita bydlení již dnes výrazně mění k lepšímu. Unikátní stavební ráz Červené kolonie se představitelé radnice prozíravě rozhodli zachovat. Tři nejzdevastovanější domy byly zbořeny a na jejich místě vyrostly cihlové novostavby ve stejném stylu s moderním vnitřním vybavením. Dům čp. 217 obohacený o vikýře podkrovních bytů byl zkolaudován již 13. 9. 1999 a jednoznačně ukazuje, jakým směrem by se obnova této části města měla ubírat. Čp. 224 a 225, s jejichž výstavbou je královédvorská firma Mavl ve finiši, budou díky výhodné státní dotaci sloužit jako domy s pečovatelskou službou. V každém je 24 maloprostorových bytů, většinou 1 + 1 nebo garsonky. Část z nich je budována jako bezbariérová. Budoucnost dalších domů celého komplexu je bohužel závislá jen a jen na finanční situaci města, z jehož rozpočtu nelze v žádném případě tak nákladnou investici pokrýt. I když možnosti tu jistě existují. Záleží jen na šikovnosti radních, jak dalece dokáží své město propagovat v otevírající se Evropě.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/4