Většina krkonošských autorit klade vyhubení vlka na české straně hor shodně na počátek 19. století. Přesto se, především ve východních Krkonoších, můžete se Šedým vlkem potkat. Pod tímto jménem znají nápadného mužíka v omšelém lesáckém stejnokroji s rozčepýřenou hřívou bílých vlasů přecházejících v plnovous a s čtveráckýma očima pod zelenou hučkou posázenou odznaky, domorodci i pravidelní návštěvníci úpského údolí. Jeho občanské jméno zná opravdu jen málokdo. „Horský vůdce, sběratel a znalec historie Krkonoš", jak hlásá skromně jeho vizitka, se po způsobu někdejších krajánků přidává k pocestným, aby je ohromil zapomenutou historkou o dané lokalitě. Jako ctitel dobrého truňku je vítán v hospodských partách široko daleko - a nikdy nezklame. Pokaždé ze svého nezbytného, etiketami pošitého batohu vyloví nějaký nový zajímavý přírůstek svého domácího muzea. Ze skládek a kontejnerů, od přátel i náhodných známých, z antikvariátů i bazarů vrší ve svém „pelíšku" /který je v rozporu s jeho zjevem v docela fádním panelákovém bytě/ historické předměty, listiny a fotografie, někdy i značné dokumentární ceny. Postavou drobnému lesnímu muži, pravidelnému účastníkovi dálkových turistických pochodů a členu ponikelské Krakonošovy strany, chybí mnohé do majestátu pána hor. Přesto na něj děti jeho jménem občas pokřikují. Jen z jejich pohledu, možná, splňuje představy o Krakonošovi. Šedý vlk to ale nemá rád. Dobře ví, že Krakonoš jakékoliv zlehčování svého jména trestá, ať se na něj věří nebo ne.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/2