„Narodil jsem se ztracený a netoužím být nalezen", napsal si Jaroslav Hofman (16. 2. 1944 - 17. 12. 2003) ze Svobody nad Úpou jako motto do jednoho ze svých „cancáků" v polovině devadesátých let uplynulého století. Svérázných „deníků" popsaných kuriózními vpisky, zaplněných všemi možnými i nemožnými razítky a polepených výstřižky a relikviemi z jeho křivolaké cesty životem, zanechal po sobě úctyhodný stoh. V té době byl už známou figurkou stylizující se do podoby Krakonoše, patřící jaksi samozřejmě ke koloritu východních Krkonoš.
Foto Horst Meier
Horský vůdce, sběratel a znalec krkonošské historie, jak se sám představoval neznalým turistům, tulák, pábitel a kumpán z mokré čtvrti pro většinu známých. Ale i pobuda, žvanil, vejtaha a opilec nebo maršovský magor pro netolerantní zbytek veřejnosti. Jen málokdo ho znal občanským jménem a jenom hrstka vrstevníků si ještě vybaví pohledného, celkem inteligentního mladíka s bujnou černou kšticí a uhrančivýma očima s muzikálním a sportovním talentem. (Hrával obstojně na kytaru a foukací harmoniku a v bězích se jako dorostenec probojoval dokonce až do krajského přeboru.) I role úspěšného svůdce žen se dávno jeví jako hodně odvážná fantasy. Leč číšnický pokojík na Hoffmannově boudě (opět jen jedna z roztomilých slovních hříček z jeho curriculum vitae) ví své. Když se vybouřil, pracoval léta v místní papírně a naposledy v lese, kde mu bylo nejlíp. Fascinace zbraněmi a výbušninami ho od klukovských raubíren, na které doplatila nejedna opuštěná stavba v okolí Svobody, dovedla až ke střetu se zákonem. („Proč jste mě moje pistole, proč jste mě zklamaly? Zapláče dívka v údolí, že jsem byl pomalý".) Vězeňskou zkušenost i tři nevydařená manželství zahalil mrak zapomnění po těžkém úrazu hlavy. Od té doby byl osamělým Šedým vlkem, trávícím čas nekonečnými toulkami krkonošskou přírodou. A byla - li při cestě hospůdka, tím líp. Znal každý kámen podél cest a věděl, jak tlačí v noci pod širákem i jak voní loňské seno v krmelcích. „Jsem tulák a jinej už nebudu" odpovídal většinou na dobře míněné rady sousedů. Přesto se pravidelně vracel do svého „pelíšku" v paneláku, kde s neúnavnou zaujatostí vršil svou extravagantní „sbírku". S ní se rád předváděl a díky několika skutečným perličkám snad i sám věřil, že je to unikátní soubor památek z krkonošské historie nedozírné ceny. Že se po jeho náhlé smrti dědicové (měl dokonce tři děti) celé pozůstalosti zřekli, však o ní vypovídá víc, než všechny fámy. Jeho rozsáhlé znalosti místních poměrů i krajiny jsou však neoddiskutovatelné. Jen se mu všechno kapánek posunulo. Ostatně s „papíry na hlavu" se nikdy netajil. Ctil nepsaný zákon traperů: „Chceš - li prověřit přítele, vezmi ho do hor". Při jeho problémech s epilepsií to mělo mnohdy osudový dopad. Široký akční rádius „vejšlapů", podpořený natruc životosprávě záviděníhodnou fyzickou kondicí mu získal nejen řádku diplomů z dálkových pochodů, ale též zástupy známých a snad i pár kamarádů. Dobré srdce a touha být za každou cenu alespoň na chvíli středem pozornosti ho mnohokrát stála poslední peníz za „rumíček" pochybným přítelíčkům. Přesto byl tenhle hloubavý, samorostlý a v jádru citlivý člověk v poslední chvíli sám, tak jako celý život. I poslední citát z jeho deníku, jako by napsal sám o sobě: „Býval jsi celkem slušný kluk | tak trochu frajer, trochu suk | přesto jsi míval rovná záda... | Snad vinou porážek a ztrát | začal jsi donášet a lhát | tak jaks´ to občas kolem viděl. | Víc nežli dávat bylo brát | jen před těma, cos míval rád | snad na počátku jsi se styděl. | Říkal sis nač se červenat | za úspěch je třeba se rvát | chceš - li být úspěšný muž - tak kuš! | Je pravda, možná budeš šéf | hromádka zrní, hora plev | malinko dobrý, hodně špatný. | Tvůj velký plat tě bude hřát | pár lidí bude se tě bát | jenže, co ti to bude platný? | Sníst můžeš jenom to, co sníš | ať jsi kde jsi, někdo je výš | lepší než úspěšný být, bude asi žít | hm žít, normálně žít..."
Krakonoš a Šedý vlk - foto Karel Kouba 1994
In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/6
