Freiheit

K mé lítosti nutno dodat - možná, snad... Všechny indicie tomu však nasvědčují. Především tedy, co je to typář. Známější je mezi laickou veřejností jako pečetidlo, razidlo, štoček. Takový těžký, pracný a nemotorný předchůdce odznaku úředního šimla. Ještě docela nedávno před vynalezením QR kódu to byl slavný štempl čili gumové razítko. Typář, o kterém je řeč, je navíc specifický pro vytisknutí tak zvané suché nebo slepé pečeti přímo do hmoty úředního lejstra. Není nutno hned zahazovat noviny, další přednáška nebude. Už jen samé společenské drby jako v každém jiném slušném médiu. A pěkně od Adama v zastoupení †Jardou Vlčkem, reprezentantem příbuzenského klanu téměř poloviny svobodských obyvatel, do kterého jsem se v jisté době na krátký čas mohl taky počítat. Kdysi mi právě tuhle železnou věcičku nalezenou při adaptačních pracích ve starobylém Justově mlýně věnoval. Ani jeden jsme nevěděli, k čemu to sloužilo. I pro milovníka psů to není žádná atraktivní dekorace, ale já nic nevyhodím. Na pohyblivé části koumáckého zařízení je připevněna negativní část matrice. Spodní pozitivní bohužel chybí. Pomocí zrcátka se dá pohodlně přečíst opis se jménem a domicilem majitele. „Josef Just - Marschendorf I. Theil". Justů bylo v Maršově I. blahé paměti povícero. Ale který z nich by asi tak potřeboval pečetidlo? Snad jen starosta. Nebo mlynář. A jsme doma. Mlýn na Černohorském potoce v budově se současným číslem popisným 28 je v historických písemnostech zmiňován už v polovině 18. století. Více než sto let byl v držení rodiny Justů a jako Justův mlýn je znám v obecném povědomí dosud. Přestože už se tam dávno nemele a nehalasí hosté později otevřené vyhlášené stejnojmenné hospody hojně navštěvované zejména lázeňskými hosty z nedalekých Janských Lázní. Lákalo je nejen plzeňské pivečko jako křen z přírodně vychlazeného sklepa nebo partička mariáše či biliáru s místními štamgasty, ale hlavně vyhlášený kuželník.

Poslední mlynář a zároveň první hostinský Josef Just narozený 4. března 1837 do rodiny Josefa Justa staršího, který podle urbáře převzal mlýn po Florianu Kneifelovi *1743, zastával od roku 1864 do roku 1873 funkci starosty Dolního Maršova. Tehdy došlo k rozdělení rozsáhlé obce na čtyři samostatné Maršovy a v prvním díle pokračoval ve starostování osvědčený Josef Just až do roku 1899. Při sčítání lidu v roce 1900 je zapsán jako vdovec a majitel pohostinství. Dovoluji si vypíchnout první perličku. Na stejném listě je jako majitel bytu uveden společensky i literárně činný řídící učitel zdejší školy, autor populární a mnoho let užívané vlastivědy okresu Trutnov Josef Demuth (30. dubna 1854 - 6. července 1909) s rodinou. Poslední majitel domu z rodu Justů byl syn Josefa Justa Ernst (11. 12. 1869 - 31. 1. 1930) se ženou Augustou, které připomínají písemné prameny počínaje adresářem z roku 1906 až do roku 1930 jak je zaznamenala unikátní webová databáze Archa Krkonoš z Horního Maršova. Když Ernst Just, vážený obchodní ředitel papírenské firmy Piette náhle zemřel, měl za sebou nejen čtyři desetiletí práce ve vysokých administrativních funkcích tehdejší světoznámé místní papírny, ale i dlouholetou záslužnou činnost v zájmových spolcích a veřejně prospěšných organizacích. Neznámý autor v oslavném nekrologu otištěném v ročence Krkonošského spolku 1930 zmiňuje zejména jeho dlouholetou spolupráci s „Otcem Krkonoš" Prosperem Piette - Rivage jehož byl doslova „pravou rukou" a po němž na několik let převzal hlavní správu pokladny Krkonošského spolku. Nesporné jsou i jeho zásluhy o rozvoj turistiky a sportu. Byl dlouholetým předsedou Svazu německých zimních sportů v Krkonoších a předsedal i spolku zimních sportů „Aupatal". Na dnešním Pietteho náměstí si ředitel Just nechal v sousedství svého rodného mlýna, naproti historizující vile jiného papírenského ředitele Rudolfa Metzenauera, začátkem 20. let minulého století vyprojektovat od v regionu usedlého italského stavitele Josefa Capolaga luxusní moderní vilku. Z té firma později zřídila útulek pro děti zaměstnaných matek. Po roce 1945 tam s přístavbou byly jesle a mateřská škola. Ani současný hotel Prom původní architekturu nijak neskrývá. Na ojedinělé portrétní fotografii působí „Herr Direktor" vážně a usedle, tak trochu s odpuštěním jako bubák. Přitom to prý byl slušný, laskavý a citlivý člověk, místní patriot a velký milovník Krkonoš. Ale hajdy zpátky do mlýna. Je tu druhá perla. Na vzácné fotografické kabinetce z atelieru Eduarda Rudolfa Petráka na Královských Vinohradech v Praze datované do roku 1890 je historická budova čerstvě přestavěná do zhruba současné podoby. Odvážně se domnívám, že rodinka v kruhu nahoře představuje celkem logicky autora snímku s manželkou a dětmi. Věřím, že i většina čtenářů už větří stopu. Čech Eduard R. Petrák, rodák z Horní Branné u Jilemnice (22. listopadu 1855 - 27. září 1931) zakládající člen Krkonošského spolku, působil po roce 1880 jako první ředitel Pietteho soukromé školy v Maršově I odkud přešel v roce 1886 do Prahy. V Maršově, kde se oženil a narodily se mu první dvě děti, začal jako redaktor vydávat list „Krkonoše slovem a obrazem" (pochopitelně v němčině). V jednom z prvních čísel otiskl i skromný inzerát na pohostinství v Justově mlýně. Roku 1891 vyšel ve Vídni jeho ilustrovaný průvodce po Krkonoších snad poprvé vybavený autorskými fotografiemi. Z Maršova byl údajně vyštván trutnovskými nacionalisty. V Praze působil jako učitel s tajnou podporou svého mecenáše Prospera Piette, ale etabloval se také jako zdatný fotograf a funkcionář pražského Klubu fotografů amatérů. Charakteristické jsou jeho stereofotografie z českých zemí i z ciziny. Dnešní celkově rekonstruovaný a upravený soukromý obytný dům už pestrou mlynářskou a v článku pro nedostatek prostoru téměř opomenutou hospodskou historii skoro ničím nepřipomíná. Jen potutelně se usmívající původní maskarony vousáčů ve výzdobě fasády navozují iluzi veselé mlýnské chasy naslouchající neuvěřitelným zkazkám potulných krajánků. Punktum! Jen ještě několik obrázků.

In.: Svoboda fórum XXXIV. ročník / číslo 869 / leden 2023