Freiheit

Nevím, který intoš se tímto okřídleným výrokem snažil omluvit evidentní nepořádek ve svých osobních věcech, případně ve vlastní hlavě. Ve mně se zmiňované persóny perou celý život. Mohu tedy zodpovědně prohlásit, že ani jedna polovina z tradované a často citované poučky není pravdivá. Pokud je blbec inteligentní touží mít vše srovnané a na svém místě. A když je inteligent blbec má to všecko tak říkajíc „na salámu" a podle toho to vypadá. Asi nejsem sám, kdo při usilovném hledání nějaké důležité maličkosti najde při obrácení bytu vzhůru nohama nejmíň deset dávno oželených věcí, které marně hledal jindy. Jen ne tu, kterou momentálně právě potřebuje. Většina mých přátel je přesvědčená, že jsem na pořádek, jak se v intelektuálských kuloárech s nadsázkou říká svině. Já vím své. Proto do kutlochu s letitým „bordelem", kterému vznešeně říkám archiv pouštím s velkým sebezapřením a se skřípěním zubů jen velmi otrlé a prověřené návštěvy. Tak jsem po několikadenním zbytečném přerovnávání zásuvek a polic kde by to přece určitě mělo být, vždyť jsem to měl docela nedávno v ruce, objevil pozvánku na společenský ples z roku 1975, kterou jsem loni, předloni a před předloni bezvýsledně hledal. Jako z udělání je i letos právě v plném proudu plesová sezóna. Rozměrné plakáty hýří barvami na každém nároží a vlají v cárech z vývěsních tabulí, webové stránky obcí jich mají plné aktuality, tak proč neudělat z nouze ctnost a nepustit starou tiskovinu ještě jednou do světa s patřičným komentářem. Tak za prvé. Ani v té prašivé době tuhé normalizace v polovině sedmdesátých let minulého století společenský život neutuchal. Lid chce svůj chléb a hry, i když život stojí za kulový.

První společenský ples uspořádala místní organizace Československého červeného kříže spolu Československým svazem požární ochrany ve Svobodě nad Úpou v sobotu 1. února 1975 v Kolonádě v Janských Lázních. Jak je z pozvánky patrné, vstupenky v dnes směšné ceně 15 Kčs byly v předprodeji na Místním národním výboru. Pro dnešní omladinu zvýrazňuji i noticku „společenský úbor podmínkou". Čili žádné montérky a svazácké košile figurující v jejich představách o společenském životě rodičů a prarodičů. Což není óda na totalitní systém, pouze nepřekroucená fakta. Uhodnout autora grafické podoby archiválie je pro nás pamětníky docela snadné. V té době byl na vrcholu tvůrčích sil a v nejbližším okolí prakticky bez výraznější konkurence tehdejší učitel výtvarné výchovy ze svobodské základky Alfred Landgraf. My, co jsme mu viděli do kuchyně, víme, že si obrazový námět rád „půjčoval" od jiných slavnějších autorů. Shovívavě řečeno nechal se inspirovat. Tak hned ústřední motiv skupiny muzikantů je zrcadlově obrácená polovina dobového dřevorytu použitého jako ilustrace k příběhu „Krakonoš má kratochvíli s herci" z půvabného vydání příběhů o Krakonošovi od Paula Johannese Praetoria z nakladatelství Kruh v Hradci Králové v roce 1970. Přefocením na tak zvaný pérový film vznikla tisková matrice. Sazba písma je z tehdy hojně užívané novinky suchých obtisků z archů firmy Letraset, pro které se vžil název propisot. Včetně oblíbených lipových lístků užitých jako rozdělovník. Počítačová generace zahlcená všemožnými „fotošopy" si nedokáže ani představit, jaká to byla piplačka. O neskutečné trpělivosti nemluvě. Chtělo to i pevnou ruku při přenášení jednotlivých písmen, bystré oko a hlavně cit pro proporce mezer, protože jednou nalepený obtisk už se nedal opravit. Pouze odstranit. Ale pořád to bylo rychlejší a pohodlnější než klasické tiskárenské sázení jednotlivých liter z kasy do sázítka. Dnes už bohužel netuším, proč jsem tu pozvánku kdysi opakovaně hledal. Pravděpodobně jsem o ní chtěl něco vtipného a duchaplného napsat. Jenže jsem to pro změnu zase dočista zapomněl.

Nepublikováno