Freiheit

Jen velmi zřídka se přihodí, že unavené štěstí nějakým nevysvětlitelným omylem usedne i na má bedra. Třeba když mi nějaký dobroděj pošle autentickou fotografii z nedávné historie našeho města. Zejména portrétní nebo skupinové snímky nedávných pozapomenutých spoluobčanů jsou jako tuplovaná dávka adrenalinu pro povznesení mysli samozvaného badatele. To se v naší kanceláři hnedle lepší kafe vaří. Jenže ouha! Lidská paměť je jak známo uzpůsobena především k zapomínání. Úměrně k odstupu od zobrazené události se rozbíhají čím dál pomaleji selhávající kolečka kdysi tak pečlivě seřízeného soustrojí, kterému optimisti vznešeně říkají mozek. Když se zadrhnou, nezbývá než žhavit dráty, jak my pamětníci ještě stále ze setrvačnosti říkáme i bezdrátové komunikaci. Málokdy vystoupí z inkognita všichni zvěčnění „účastníci zájezdu". Ale když se to podaří a na konci klopotné cesty k výsledku zabliká zelené světýlko stoprocentní úspěšnosti, to je potom radosti. To je euforie! To je extáze! Totální kulminace slasti. Přímo stařecký orgasmus. Ten slastný pocit být zase jednou na této mezi vítěz, ten se nikdy neomrzí.

Tak jen si příliš nefandit a hajdy znovu na start! Na první pohled zdánlivě nesourodý kolektiv, kde přítomné dámy drží v ruce rudý karafiát, evokuje zasutou vzpomínku na oslavy Mezinárodního dne žen. Ale vždyť je to před školou! Takže nejspíš třídní sraz spolužáků. Ani to však docela nesedí. A úplně nejsmutnější je zjištění, že nepoznávám zejména některé bývalé krasavice. A to bych měl, vždyť jsou to jen nepatrně mladší vrstevnice. To, že jsem ve Svobodě do školy nechodil, je jen chatrná výmluva. Výběr potenciálních spolupracovníků jako první probrala nelítostná kmotra s kosou. Další se sami diskvalifikovali tím, že ve svém věku rezignovali na internet. Někteří nekomunikují ani v případě, že na síti jsou. Zbylí dva, s nimiž jsem dal hlavy dohromady, nakonec stačili. Marušce a Slávkovi tímto děkuji za pomoc při luštění rébusu. I když připouštím, že i oni měli jistě své poradce a konsultanty. Abych ošálil nesmyslné nařízení EU o ochraně osobních údajů, bez kterých jakýkoliv seznam postrádá smysl, volím zlatou střední cestu, protože nejen trutnovský drak, ale ani pověstný unijní čert nikdy nespí. Uvádím jména podle třídních výkazů s přesvědčením, že pánové mají GDPR jako ostatně všechny předpisy tak říkajíc na háku a děvčata se většinou povdávala, čímž získala jinou identitu automaticky. Tak si držte klobouky, jedeme z kopce! Čili zleva doprava:

Věčný mladík Jirka Ryba můj spolubojovník ze základní vojenské služby bude takhle svěže vypadat nejspíš i za sto let. Celá v bílém éterická Zdena Procházková, nenápadná Linda Meierová a pozdější janskolázeňská „šedomorka" (což není nic hanlivého, nosila prostě šedou uniformu městské stráže) Marie Havranová. Nad ní po boku s obětavou svolavatelkou setkání Evou Novotnou stojí Antonín Šebek z Janských Lázní. Nejmenší Kalupinka s natrvalenou hřívou je Maruška Sokolová. Julča Halušicová s elegantní bílou šálou sem zabloudila z úplně jiné třídy. Za ní vystrkuje své typické vysoké čelo Jirka Adamec a úsměv od ucha k uchu věčně rozesmátá Růžena Plecháčková. Prostorově výraznější dáma v apartním kloboučku Veronika Peřinová má za zády dnes slavného veterána hned několika sportů Šlechtislava Žalského, jehož jméno připomíná spíš pseudonym romantického básníka z devatenáctého století. Následuje blondýnka Anička Mládková, a pokud si vzpomínám idol mnoha svobodských puberťáků z poloviny padesátých let minulého století Jana Šilerová. Jarda Fireš se kření, že by ho ani leckterá z jeho ctitelek nepoznala a Jarda Vít dělá opičárny, aby někoho náhodou nenapadlo, že je z loňského ročníku. Možná jen nechtěl zakrýt usedle působící madam Magdu Štěpánkovou za sebou. Skvadru uzavírá můj někdejší soused v domě prošedivělý elegán Míra Škvrna. Většina ze seskupeného hloučku ukončila povinnou docházku do místní osmiletky ve školním roce 1955 - 56. To měla školní budova ještě impozantní stylové vstupní dveře z masivního dřeva v historizujícím provedení s ozdobnou kovovou mříží, než je vystřídal ten unifikovaný totalitní palubkový paskvil na snímku. K dovršení všeho byl transparentní lak po několika letech vyměněn za uniformní nátěr Luxol - palisandr. Nezamýšleně je to dobrá pomůcka k přibližnému vymezení doby pořízení snímku. Současný vstup není sice také žádný vrchol designové elegance, ale vážnost instituce aspoň nijak nesnižuje. Nejen podle dveří, u kterých se absolventi i po letech rádi fotí, ale i shodou dotázaných se spolužáci sešli v roce 1986 po kulatých 30 letech od opuštění školy. S odstupem necelých čtyř dekád je zjištění, jak takový dějinný okamžik dokáže v dnešní době zahlcené informacemi zamávat s pamětí, přímo děsivé. Podobné luštění historických fotografií je podle devíti z deseti psychiatrů pro trénink mozku daleko účinnější než křížovky.

Nepublikováno