Papír hoří, dřevo hoří, papírny hoří... Není divu, že ani majitelé početných papíren a nejen v Úpském údolí nebyli výjimkou mezi podnikateli a zřizovali už od jejich vzniku vlastní nebo společná mužstva odvážných mužů ochotných zasáhnout v případě požáru. Po vzniku oficiálních dobrovolných hasičských sborů ve městech a obcích se jednotky často slučovaly. Historie boje proti zhoubnému živlu nabitá daty, smutnými událostmi a hrdinskými činy je dostatečně známá z „černých kronik". Přesto i relativně mladá fotografie, které autor poeta nikoliv bezdůvodně přiřkl název vhodný spíš pro kohoutí zápasy, zamotá hlavu i leckterému z pamětníků. (Vysvětlivka pro ty, kteří si stojí na kabelech. Doslovný překlad jména pana továrníka je „bílý kur" a červený kohout je jak známo postrachem lidstva od dob Prométheových). Uniformovaná skupinka připomínající na první pohled pražské barikádníky z květnových bojů v roce 1945 jsou totiž převážně papíráci od Weisshuhnů v trofejní hasičské výstroji částečně zděděné po svých německých předchůdcích. Podle „čepičáků" na lodičkách jde o padesátá léta minulého století. Odznaky Československého svazu požární ochrany byly zavedeny v roce 1953, kdy se vládním nařízením stali z hasičů až do roku 1990 požárníci. Člověk ani nemusí sledovat šarvátky současných politiků, aby mu v uších nezněl zlidovělý mírně upravený citát jednoho z nich: „Nebuďte slušnej! Jméno. Řekněte jméno." A když to mohl napráskat jistý ministr, vyklopím to taky.
Na snímku neznámého fotografa v blíže neurčené krajině stojí před hasičským speciálem v první řadě zleva se vzezřením typického příslušníka wehrmachtu z béčkových filmů Sláva Nemeš. Přitom to byl dobrák k pohledání a zapálený myslivec. Mladíček vedle je truhlář z tovární údržby Ladislav Rudavský. Civil v dlouhém kabátě a placaté čepici není kupodivu zapomenutý sovětský poradce, ale soustružník Polda. Předpokládám, že stejně jako syn, který později za volantem autobusu ČSAD pendloval na střídačku s parťákem Brdičkou na lince Pec pod Sněžkou - Pardubice a zpět, taky Josef. Občas jsem s nimi služebně jezdíval na podnikové ředitelství svého tehdejšího zaměstnavatele. Že byl i starší Polda Josef odsouhlasilo devět z deseti bývalých zaměstnanců papíren. Ležérně posazený na naaranžované stříkačce je dlouhán Gusta Dittrich z domečku sousedícím s areálem „Weisshuhnky", největší z bratrů Dittrichů. Znal jsem i Bedřicha a Josefa. Jejich tatík byl v rozvážení přídělového uhlí drobným spotřebitelům konkurencí pro posledního povozníka svobodského, starousedlíka Huberta Wurbse s kouzelnou směskou místního německého dialektu s hovorovou češtinou a ikonickým oslem Honzou v zápřahu. Nejstarší Dittrich měl šedivé trucovité ušatce dva. S jeho nejmladším synem Václavem jsem poctivě dva roky sloužil lidu na vojně. A ještě jsme si občas povyskočili z letadla. Po Gustově levici je vyšponovaný Michal Terlecký. Přestože v papírně dělali i jeho táta s mámou, brzy se odstěhovali a většině pamětníků vypadli z paměti. V zadní řadě Ladislav Černý, jak jinak než mistr černého řemesla, který se i v pokročilejším věku odvážně spouštěl na skočkách z dřevěného „Wendeho" lyžařského můstku na Janském hřebenu. S nepadnoucím „blembákem" na hlavě pózuje Václav Vanc starší. Oficiálně dílenský mistr, ale protože byl šikovný, tak fakticky „holka pro všecko". Krátce po válce byl dokonce národním správcem hospody v čp. 165 provozované před tím manžely Dorfmeisterovými. Rodný dům Václava Vance juniora, podnik s dlouholetou tradicí zrušený kolem roku 1960, byl prý na filmových reklamách uváděných před týdeníkem v mladobuckém biografu prezentován jako hostinec Střelnice. Je tak zapsán i v hasičské kronice Dolních Sejfů už v roce 1930. Závistivou šuškandou šířený název „U krásné paní" patřil jiné nejmenované hostinské přírodou na patřičných místech náležitě obdařené a dle zlých jazyků snad i lehčích mravů. Jako kluk z hospody dobře vím, kdo podobné pověsti šíří. Úsloví, že na každém šprochu je pravdy trochu, užívané na obranu manželkami štamgastů neobstojí. Což by mělo platit i pro současné šiřitele bulvárních zpráv. Jenže on takový malý drb každý suchopárný text oživí. Uchylují se k tomu mnohem serióznější autoři. (To se neomlouvám, jen konstatuji). Jen životní příběh Karolíny Walterové (27. 10. 1867 - 31. 10. 1927) třikrát postupně provdané - za hostinského z čp. 165 Josefa Hofmanna v roce 1889, za majitele sousední brusírny dřeva čp. 130 (současné prádelny) c. k. oficíra (odtud možná ta Střelnice) Heinricha Kneifela v roce 1894 a natruc pořekadlu „co je v domě, není pro mě" v roce 1911 za Antona Schenka o generaci mladšího slévače železa z čp. 165, která fakticky vládla šenku téměř čtyři desetiletí, by vydal na samostatný článek, ne-li na román. Dnešní téma jsou však požárníci na fotografii: Josef Martinek docela nedávno absolvoval základní vojenskou službu. Soused takřka doslova přes silnici, v chumlu stavení jen o příslovečných sedm čísel (popisných) níž, než starobylá kovárna, kam jsem se v polovině padesátých let přistěhoval. Urostlý mládenec s rošťáckým důlkem na bradě se líbil mé starší sestře Haně. Pepa si za čas Hanu opravdu vzal. Ale úplně jinou. Spolu jsme se pracovně sešli o mnoho let později v údržbě dětské léčebny Vesna v Janských Lázních. S jiným modelem „stahlhelmu" na hlavě vykukuje Jaroslav Winkler s levačkou vycepovanou při volejbalových smečích na rameni elektrikáře Antonína Suchardy. Oba Suchardové, Antonín i František, pracovali v provozech Úpských později Krkonošských papíren a pro srandu nešli daleko. Najdeme je na fotkách papíráckých sportovních „srandamačů" v hokeji i ve fotbale. Jarda Winkler skončil jako zaměstnanec Čs. státních lázní Janské Lázně v bezva partě obsluhy centrální výtopny. Nejspíš ani netušil, že mi v těch prehistorických dobách přebral holku. V záběru je i civilista s rukama v kapsách Andrej Mindžák. Není to jeho typický postoj. Jako náruživý zahrádkář věděl, co znamená hrabat se v hlíně. Jeho synovci, populární svobodská dvojčata Josef a Štefan Mindžákovi byli naopak technického ražení. Vonělo jim spíš to, co mě - abych nebyl vulgární - prostě nevoní. Olej, benzin, nafta a vazelína. To ta autodílna, co měli téměř naproti dveřím do domu. Část požárnické party, doplněná o další členy je i na druhé fotografii z jiného místa a při jiné příležitosti. Pánové tentokrát vesměs ve „vycházkovém" nepůsobí zdaleka tak bojovně. Bez dlouhého představování hlava nehlava zleva doprava: Nemeš, ve světlém baloňáku „cifršpion", závodní ekonom Bohumil Kábrt, Martinek, Rudavský, Alfréd Puš, co se odstěhoval nikoliv do Humpolce, ale naprosto legálně do NSR, v civilu Josef Herclík, další můj pozdější spolupracovník z Vesny, vedle starší Jan Géc v té době vedoucí elektrodílny, Černý, Polda, Dittrich a Vanc. Za nimi stojí s cigárem papírenský strojník, další zahrádkář (tentokrát v uniformě) Petr Fendrych, jen nevím, zda organizovaný. A v civilu s typickou „proletářskou" rádiovkou na hlavě Matoušek.
Fotografie z pozůstalosti Josefa Martinka laskavě zapůjčili dědicové
Nepublikováno
Pel-mel z bezedného pytle možných ilustrací, aby si i povrchní čtenář přišel na své:
