Freiheit

... aneb „Lávky, mostky a mosty" - abych neurážel božského Hemingwaye laciným vykrádáním světoznámého názvu jeho románu. Krajina Krkonoš to nejsou jen vrcholky hor, ale také doly, údolí a údolíčka s prameništi a meandrujícími koryty řek, zurčením bystřin a bubláním potůčků. A za vší tou idylou je skryto i jedno velké dilema - jak se dostat z jednoho břehu na druhý. Stružka se dá překročit, potůček přeskočit, větší potok přeskákat po kamenech, bystřina přebrodit, říčka přeplavat. Ale co objemná zavazadla, dobytek, povozy či dopravní prostředky, chceme-li se dostat suchou nohou na druhou stranu toku? Čím hloub do vnitrozemí jsou řeky vodnatější, širší a v zástavbě už převážně regulované. Nějaké stálé přemostění je nezbytné. Ani v minulosti nebývala vodní díla tesařů i kameníků záležitostí pouze funkční a praktickou. Dodnes se architekti předhánějí také ve výtvarném ztvárnění i té nejmenší lávky uprostřed lesní tišiny. Příkladná je série nainstalovaných lávek, které ve spolupráci se Správou KRNAP navrhli a vlastními silami postavili studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze na území národního parku. Jsou v různém stylovém provedení z různých tradičních i moderních materiálů, snadno demontovatelné, praktické a navíc hezké. Jinou estetiku dopřál čas stavbám našich předků dochovaných často už jen na historických pohlednicích. Do nich budu tentokrát převážně sahat pro ilustrace. Ikonickým regionálním představitelem starobylosti spojené s krásou na pohled je klenutý jednoobloukový most veterán z rovnaného kamene údajně z 16. století v zaniklých Sklenářovicích. Ladnost linií a kamenický fortel kladení kamenů na sucho je patrný i z jeho značně zdevastovaného stavu na fotografii tehdejšího ředitele Krkonošského muzea ve Vrchlabí Míly Bartoše z května 1992, kdy jsme tam spolu byli na obhlídce. Pozdější generální přestavbou v roce 1998 kouzlo starobylosti poněkud vyprchalo. Dokonce ani není jediný. Podobné jsou v Albeřicích i v Lysečinách nebo momentálně v rekonstrukci v zaniklé obci Debrné. Některé stále slouží svému účelu, ale co do fotogeničnosti je Sklenářovický most „absolute number one".

Takový architektonický skvost jako je železniční viadukt u Smržovky vyhlášený právem za národní technickou památku sice v regionu nemáme, i když pohlednice, kde se kříží dvoupatrový železniční most na trati Trutnov - Královec se silnicí a přemostěním říčky Ličná, je také nevídaná technická rarita. Uhranutý krásou jako nekritičtí „šotouši" z ní ovšem nejsem. Internetoví „neználci" si ho často pletou s jinou regionální zvláštností přímo v Trutnově - Poříčí. Nad Petříkovskou ulicí se kříží dva železniční nadjezdy, po kterých opravdu jezdí vlaky. V Bernarticích byl spodní viadukt nad silnicí postaven dodatečně pouze jako zpevnění. I prostá dřevěná lávka dokáže svou jednoduchostí vyvolat emoce. Mnoho těch původních postrádalo zábradlí a dnešní soudný člověk by na ně nevstoupil snad ani „za zlaté prase". Při pohledu na působivou neautorizovanou fotografii ze slavnosti svěcení praporu spolku vysloužilých vojáků v Peci pod Sněžkou 8. května 1932 nejednoho diváka napadne, jaké štěstí, že skupinka rozjásaných družiček nemusela cestou od kapličky Panny Marie v Bukovém údolí, kde se konala oficiální část aktu k hotelu Zelený potok na závěrečnou veselici přecházet lávku přes Vlčí potok vpravo v pozadí. To by se nejspíš orosil i ostřílený vysloužilý voják v čele. Ze zlaté éry pohlednic se jich celá řada zachovala z turisticky nejlákavějších lokalit. Z té nejatraktivnější pěší procházkové trasy z centra Pece pod Sněžkou Bukovým údolím přes Růžový a Obří důl podél mladinké Úpy na nejvyšší kótu České země se jich i s početnými lávkami a můstky pochopitelně zachovalo nejvíc. Konkurují jim ty z Weberovy cesty údolím Bílého Labe, z Luisiny cesty Těsným dolem v Janských Lázních i ze zaniklé Wihardovy promenády podél Janského potoka od lázeňské kolonády do Svobody nad Úpou. Výběr ukázek je čistě náhodný a žádné skryté tajemství nenabízí. I když při troše fantazie... Naprosto tuctová lávka v Růžovém dole u Boudy pod Studničnou možná ještě pamatuje mého slavnějšího kolegu přes řemeslo hospodáře Franze Mittlöhnera, jednoho z prvních místních výrobců kvalitních jasanových lyží s vlastním originálním designem. Mnoho lávek a mostů vzalo za své při katastrofální povodni v roce 1897. Řada v současné době vyhlašovaných technických památek má tak v rodném listě často datum ze začátku 20. století. Místo těžkých masivních přemostění z kamenných kvádrů vznikly na mnoha tocích v regionu lehké vzdušné příhradové konstrukce z nýtovaných ocelových profilů. Jeden z nich máme denně na očích i ve Svobodě nad Úpou a našel by se skoro ve všech městech v okolí. Některé po kvalitní rekonstrukci dál spolehlivě slouží a má-li zastupitelstvo a provádějící architekt i dostatek odvahy a místo obligátní černé nebo šedé barvy zvolí nějaký jiný charakteristický odstín jako příkladně Modrý most v Horním Maršově, stane se „obyčejný most" významným turistickým lákadlem daného místa. Podobně jako je erbovním znakem Špindlerova Mlýna nedávno pečlivě zrekonstruovaný Bílý most se dvěma souběžnými horními segmentovými oblouky ze železobetonu z roku 1911. Podobný mají v Hostinném i v sousedních Mladých Bukách. Býval i v našem městě na Rýchorském sídlišti mezi oběma známými papírnami a nesl vozovku přes Úpu na Nový Svět. Mezi uvedenými mosty to sice nebyla „nejostřejší tužka v penále", spíš architektonické nedochůdče. Nemusí být člověk zrovna estét, aby na přiložených snímcích viděl, jak se technickými prvky dá doslova „zprasit" krajina. Ale při představě, jak by po obnově a vhodném nátěru uprostřed fádního nenápaditého totalitního sídliště svítil, ukápne nejednomu staromilci slzička.

In.: Svoboda fórum XXXVII. ročník / číslo 409 / květen 2026

Bonus: Květen je měsíc lásky a autor hodný strejda. Pro milovníky mostů, viaduktů, dopravních prostředků a starých pohlednic v konfrontaci se současnými fotografiemi je pouze zde a zcela výjimečně zaokrouhlen počet ilustrací bez té titulní na rovných čtyřicet.