Freiheit

Povzdech vrstevníků nesdílím. Ač ctitel starožitných rukodělných předmětů, novotám se nevyhýbám. Přesto už mám delší čas pocit, jako bych dění v obci sledoval zprostředkovaně odněkud ze záhrobí s neustále rostoucí partou starých brachů, co jsme spolu kdysi s podolkem u zadku cvrnkali kuličky, pásli husy, kopali do vytlučené, mnohokrát sešívané meruny, než čas oponou trhnul a místo záplatovaných kraťasů s jednou kšandou po bráchovi jsme oblékli dlouhé kalhoty s páskem a začali chodit za holkama. Což je na rozdíl od předešlého činnost veskrze individualistická. Sledovat, co se děje kolem, známé „kdo s kým o čem pro koho" mě však vždycky bavilo. A o důvěrnostech - jako hrob, kluci. Ja-ko-hrob! Dokonce i dávno po uplynutí nesmyslného bruselského výpotku byrokratické blbosti zahrnutým všeobecně pod zkratku GDPR. Dnes s facebookem nebo whatsappem pod palcem nestačíme stamiliony informací poletujících éterem ani zaregistrovat. Natož oddělit od fake news, phishingů, smishingů, hoaxů a jiného svinstva ze sociálních sítí. Nadechnout se čistého horského poujetří nejde už ani na Rýchorách. Tak starý, aby mi babička o prázdninách na chaloupce v podkroví stlala každý večer nové lůžko z větviček pravěkých přesliček, zase nejsem, ale rčení, že se historie opakuje - jednou jako drama, podruhé jako fraška - mohu demonstrovat na vlastní figuře. Fakticky už v polovině čtyřicátých let minulého století, kdy na převážnou část našeho života usedali k veslům komančové, vlálo nad jejich hlavami ideologicky motivované heslo „Postaru se nedá žít!" Rozoraly se meze a scelily lány, odvěké hospodáře nahnal vítězný pracující lid v lepším případě do Jáchymova v horším ještě dál na západ za oponu z ostnatých drátů. Z hradů a zámků, skvostů gotické, barokní i renesanční architektury vznikla kasárna a prasečáky. Malebné „chaloupky pod horama" zanikly pod „vokatě" moderními Horizonty, nebo na historicky nejvzácnějším místě Trutnova rozcapeným molochem s přezdívkou Moby Dick. Veškerý majetek patřil pracujícímu lidu. Jenže pracující lid na to s odpuštěním kašlal a dál jezdil na Mácháč a na chatu, kde v kůlničce kutil „samo-doma" kuriozity pro Přemka Podlahu. Ani po naivním zacinkání klíči se v některých případech mnoho nezměnilo. Nenávidění developeři, kteří dokážou zohyzdit i ta nejmalebnější horská zákoutí dřevěnými velkokapacitními budníky v honbě za kapitálem jsou titíž, případně jejich potomci. V chamtivé touze po mamonu totiž „všetci kradnú", jak zní okřídlený výrok jistého vládního politika. Divoké devadesátky, pro některé drogy, sex a rock and roll, takže si nic nepamatují. Pro jiné čas ekologického zrání s vymýváním mozků slogany „zabij bobra - zachráníš strom" se švédskou puberťačkou Gretou v čele. Vždyť, co jiného byla ekoteroristická shromáždění na Šumavské Modravě při blokádě kácení kůrovcem zasažených stromů? Teatrální vázání řetězy k lesním velikánům před kamerami televize byla úžasná sranda, na kterou dnešní třicátníci s rostoucími pupky v klimatizovaných kancelářích mezinárodních korporací v pauzách s kafíčkem z automatu rádi vzpomínají. K přirozenému zmlazení lesa by došlo i bez ztráty tisíců kubíků dřeva jeho ponecháním uschnout na stojato. Kdo dnes ví něco o obaleči modřínovém, proti kterému vzlétla eskadra všech práškovacích letadel s tunami jedovatých postřiků hubící veškerý hmyz a následně i drobné teplomilné živočichy, jen ne obaleče preventivně dávno zavrtané v lesní hrabance. A co obě „Děti Země" někde v západních Čechách, kterým se kvůli nějakým potemníkům daří úspěšně desítky let blokovat několik kilometrů dálnice 49 kdesi na Moravě. Spí se jim stále dobře? Kdo z čtenářů snad nabyl dojmu, že jsem kdysi při nějakém dálkovém pochodu „do Prčice" zachytil z úst mého vrstevníka, náruživého turisty, politika několika stran, několikanásobného ministra snad všech resortů včetně premiéra federální vlády s některými pravomocemi prezidenta a jistý čas „Krále Šumavy" (prozatímního ředitele Správy NP Šumava) Jana Stráského (1940 - 2019) brutální výrok: ...s přírodou se musí bojovat, velice se mýlí. Můj děda Antonín se za Velké války deset měsíců jako vojenský zběh - zelený kádr - skrýval v hlubokých hvozdech Podkarpatské Rusi. Po této životní zkušenosti nikdy neopustil myšlenku, že příroda je pro lidi, nikoliv lidé pro přírodu. To je také jediné, co jsem mu opravdu věřil.

Všechny tyto úvahy dědka, co už ledacos zažil, vyvolal e-mail fotografa Pavla Křivky se snímkem rekonstrukce zpevnění svahu pod kostelem sv. Josefa naproti hotelu Prom. Jako hlas volajícího na poušti zapůsobila na mě jeho pohotová časosběrná kolekce od počátků výstavby až po její nešťastné (ne)ukončení. A protože v rámci akce bylo rekonstruováno i schodiště se zdí, na které je umístěna pamětní deska „Otce Krkonoš" Prospera Piette Rivage, jedné z největších osobností jaké kdy Svoboda nad Úpou kdy měla, byl jsem chycen drápkem. I když se se mnou Pavel na základě krátké konverzace názorově i lidsky definitivně rozešel, budu se na něj nadále odvolávat a upozorňovat na jeho skvělé fotky. Že je to na první pohled šlendrián, je nabíledni. Každá „vládnoucí" garnitura jich má za sebou několik a žádné volby na tom nic nezmění. Než se článek dostane do tisku (pokud vůbec) bude celá záležitost jistě „zdeúředně" vyřízena a přehlušena jinými kauzami. Vždycky jsem obdivoval laskavý a ohleduplný vztah k přírodě i památkám a neustále smekám před nadšenci, kteří dokázali z vyrabovaných ruin, zbořenišť a spálenišť znovu vybudovat historická sídla se vším vybavením jako by tu byla od věků. Ale nechat spadnout barokní kostel jen proto, aby mělo několik dalších generací co dělat při jeho autentické obnově, nepovažuji za zcela normální vývoj. Navíc, když valná část mladých má podobné problémy „na salámu" a zdvihne-li laskavě svůj zrak od displeje přirostlého k dlani, procedí mezi zuby obvyklé - dyť je to jedno! Víc než padesát let sleduji bezděky z okna vznikající a zarůstající holiny v zeleni na Světlé a Černé hoře. Zeleň momentálně vítězí. Již mnohokrát to bylo opačně. Srovnáním fotek diskutované lokality laik na první pohled mnoho rozdílů nezaznamená. Odborník zajisté ocení vizuálně působivější kamenné haklíkové zdivo stavitele Josefa Capolaga, překryté později všudypřítomným fádním betonem. (Je s podivem, že dlouholetý stav v duchu rčení „smrádek ale teplíčko" na úvodním snímku Pavla Křivky nikomu nevadil). Proti němu je současný trend gabionů (ocelových košů z pletiva vyplněných rovnanými kameny) viditelně ošizených sypaným štěrkem uvnitř - efektním posunem. Smůla místa je poloha na hranici katastrů obydlené zóny a lesů KRNAP. Je otázka, zda tam pěšinka byla vybudována od prvopočátku, nebo vznikla spontánně jako zkratka ke značené cestě. Určitě tam zase bude - pokud bude ještě někdo chodit pěšky. Důkazem je úplně zbytečná několikametrová zkratka před restaurací U Jakuba směrem k dopravnímu terminálu. Takže mávnutí rukou se slovy, že to časem zaroste, je taky postoj. Některé doprovodné obrázky s tématem nesouvisí jen na první dojem. Všechno souvisí se vším. Srovnávací dvojice mohou být jedna horší, druhá lepší i obě stravitelné. Nebo stojí obě za pendrek. C'est la vie.
Za použité fotografie děkuji zejména panu Pavlu Křivkovi. A také Bohdanu Holomíčkovi, Stanislavu Ondráčkovi, Josefu Čermákovi a dalším.

In.: Svoboda fórum XXXVII. ročník / číslo 907 / září 2026