Freiheit

Tak jako je český král a římský císař Karel IV. právem nazýván Otcem vlasti, měl by být Ferdinand I. z rodu Habsburků, první příslušník dynastie, která téměř 400 let vládla nad českými zeměmi, zvolený jednomyslně králem na českém sněmu 23. října 1526, nazýván duchovním otcem Svobody nad Úpou, původně hornické osady Bergfreiheit pod Rýchorami, vzniklé spontánně pravděpodobně někdy začátkem 16. století v údolí Úpy. Neboť právě on to byl, jenž po desetiletí vlády v roce 1546 vydal první, z opisů známé privilegium, jímž povýšil hornickou osadu na městys se všemi právy a výsadami jiných královských horních měst Českého království, včetně udělení městského erbu, jehož podoba se s drobnými obměnami zachovala dodnes. Od zvolení panovníka, osobního žáka holandského myslitele Erasma Rotterdamského, který mu vštípil zásady humanismu a náboženské tolerance, uplynulo tudíž 23. října rovných 500 let. Pro Svobodu nad Úpou historicky událost přímo klíčová. Přesto ji veřejnost ať již z nezájmu nebo z neznalosti ve valné většině ignorovala. Pokud vím, jubileum ve vší tichosti vyšumělo.

I pětaosmdesátka je panečku něco. Pochopitelně nemám na mysli nejvyšší možnou rychlost mého prvního opravdového autíčka po všech těch šlapacích, tahacích a strkacích, stařičkého sporťáku Aero 30. Jinak hrozilo, že se na původní asfaltce do Humburáku samovolně rozloží na prvočinitele. Myslím dosažený věk. Připomenutí jeho existence už se nedá dlouho odkládat. Mnozí kamarádi se ho ani nedožili. Přiznávám, že nejsem žádný velký slavič, na rozdíl od mých nejbližších, kteří mají jiný názor. Inicioval to tradiční první gratulant, který mi poslal starou fotografii z roku 1950, kdy slavila sedmdesátku moje budoucí nevlastní babička. Sešlo se všech pět jejích dětí s partnery a dalšími potomky. Tenkrát rodiny držely pohromadě. Moje v současné době pětaosmdesátiletá oslavující maličkost je na snímku devítiletý frajer s nezbytnou rádiovkou. Při pohledu na všechny ty dámy, jejichž věk se pohyboval mezi třicítkou až čtyřicítkou, by měla zbystřit současná sedmdesátiletá děvčata. Babička oslavenkyně uprostřed je vrstevnice dnešních celebrit, hereček, modelek, zpěvaček a tanečnic. Mladice paní Dagmar Havlová je dokonce o tři roky starší. Abych byl úplně přesný, ještě dříve si vzpomněli zasláním ozdobného gratulačního glejtu z jediného spolku z mnoha jichž jsem členem gentlemani z České numismatické společnosti. Ač jsem v podstatě pouze numismatik - teoretik platící poctivě mnoho let stále se zvyšující roční příspěvky a nikoho z nich osobně neznám. Ještě si tak vzpomenout, kam jsem ho založil. Zájem potěší víc než nákladné dary. Apropó dárky. Všechno to vlastně začalo mnohem dříve indiskrecí kurýra z dodávkové služby Alza.cz, který hlásil dovoz narozeninového dárku. Konečně mám moderní televizor s přijatelně velkou obrazovkou pro případ, že bych náhodou zatoužil na něco se dívat. Druhý dárce využil podnikavosti firmy „historické dárky" a oblažil mé duchovno originálním výtiskem novin ze dne mého narození s certifikátem pravosti. Že je to zrovna ausgerechnet list Národního souručenství Národní politika je vis major. Není to zrovna levná záležitost. Mají to do detailu promyšlené včetně adjustace v lepenkové krabici. Tu jsem hned v úvodu stihl při rozbalování polít červeným vínem. V neděli jsem pozval všechny obě své děti na zlatý hřeb oslav do oblíbené „řízkovny" Karlův Jelen v penzionu Pod sv. Annou v Temném Dole. Lidová pořekadla jsou zpravidla velmi pravdivá. Jen při pouhém spatření vynikajících vídeňských telecích řízečků s bramborovou kaší na talíři člověk uvěří, že láska prochází žaludkem stejně jako kulatý souputník Země mraky na obloze. Říjnový „lovecký úplněk" v Býku, připadající letos právě na toto období, zářil na nezvykle vyjasněné obloze v pondělí časně zrána jako pozlacený tříkilový pecen pekaře Doubka z Hajnice, blahé paměti. V roce 2026 prý vybízí k celkovému zpomalení a podle horoskopu symbolicky obrátí pozornost k jistotám, vztahům a tomu, co má v životě skutečnou hodnotu. Měsíc v Býku - Slunce ve Štíru. Rozpory, protiklady. Slovy poezie Karla Šiktance jsem vlčí šlépěj na všem sněžení. Nestíhám! Přesto ani na Městském úřadě nezapomněli. V předvečer dne D pod pláštíkem tmy pozdního podvečera zazvonila u našich dveří bludička Jitka, tradiční roznášečka květinových darů, blahopřání a dárkových košů. S vrozenou grácií mi předala přes práh luxusní papírovou puntíkovanou tašku s velkolepými dárečky se vkusem pečlivě vybranými děvčaty z komise pro občanské záležitosti. Obsah byl doplněn krásným barevným tiskopisem s vlastnoručním podpisem pana starosty. Největší radost mi udělaly Hašlerky, jako vzpomínka na poválečné dětství. Možná, že někdy poprvé v životě ochutnám i tu všeobecně oblíbenou Jihlavanku. Poslední osamělá gratulantka byla víc osobní a otiskla mi na přinesenou lahvinku tradičně originální vinětu se vztahem speciálně k danému dni. Kde navíc vyčmuchala značku mé favorizované čokolády, ví Bůh. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na často opakovanou radu mého světem protřelého dědy Antonína. „Darovanému koňovi nečum na zuby, i kdyby byl chcíplej." Ještě čtyři telefonáty, jedna textovka a tři e-maily (doslova) a bylo po všem. Ani moc netoužím to ještě někdy absolvovat. (Dopis Tíšce)

Nepublikováno