V pamětech města Svobody nad Úpou je existence mlýna se dvěma vodními koly na řece Úpě zmiňována „od pradávna". Zprvu pravděpodobně panský mlýn, přešel záhy do majetku obce, která z něj podle výtahu z urbáře vlčického panství ze dne 15. 12. 1650 odváděla vrchnosti každoročně ke sv. Bartoloměji dávku 13 korců obilí. Koncem 17. stol. vládl mlýnici mlynář Friedrich Scholz. Jeho následník Kaspar Bönisch byl nejspíš jedním z posledních náboženských emigrantů do Pruska v době protireformace. Oni i řada dalších měli mlýn od města pronajatý v tzv. dědičném pachtu. Zato museli udržovat mlýnské stavení, mlýnici, vodní náhon i příjezdové cesty. Jen jez na Úpě spravovala obec k tíži vlastní pokladny. Nájemné ve formě naturálií odváděl mlynář nejen obci, ale i panstvu ve Vlčicích, místnímu faráři a dokonce i obecnímu sluhovi. Vše se změnilo vydáním císařských patentů ze 7. září 1848 a 4. března 1849, jimiž byla v celé zemi zrušena dědičná vlastnická práva. Tehdejší nájemce mlýna, mlynářský mistr Johann Wahl, složil u c.k. okresní pozemkové komise sídlící ve Vrchlabí celkem zanedbatelný obnos 80 zlatých a stal se tak z posledního dědičného pachtýře prvním soukromým vlastníkem mlýna č. 93 včetně zahrady a veškerých práv. Jeho syn Johann se však v roce 1905 dostal do takové nouze, že na jeho majetek byl vypsán konkurz. Mlýn i s později přistavěnou tkalcovnou koberců koupila firma Piette z Maršova I. a pronajala jej pro provoz přádelny, tkalcovny koberců a tkaní jutových popruhů Wahlovu švagrovi Franzi Wojtěchowskému. Po uplynutí nájemní smlouvy byly provozovny zrušeny a budova mlýna přestavěna na vilu pro rodiny dětí majitele papírny Prospera Piette - Rivage. Z nich novým osídlencům po II. světové válce nějak učaroval druhý manžel Piettovy dcery Rosy Karl von Csipkay, takže se pro dům vžil název „Čipkajova vila". V polovině 70. let minulého století musel dům s bohatou historií ustoupit výstavbě křižovatky navazující na přemostění Úpy rychlostní silnicí z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Dodnes se zachovala jen patka sloupku a část kamenné podezdívky oplocení před zahradnictvím „U tří hořců" a kamenná zahradní mísa, přemístěná na náměstí do proluky po čtyřech dřevěných renesančních domech s podloubím, představujících poslední zbytek poezie staré Svobody, neuváženě zbořených v roce 1965.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/9