Vzletný epiteton „Brána Krkonoš" si tu více tu méně oprávněně přisvojuje řada podhorských měst a obcí. Do Svobody nad Úpou jej přivezl první vlak již 17. 12. 1871. Od té doby tady končí koleje a přívlastek tak má svou logiku. Pohodlná vlaková doprava až k úpatí hor má zásluhu na výrazném rozvoji cestovního ruchu i na nebývalém rozkvětu samotného městečka. Nechybělo moc a zhýčkaný turista mohl vystupovat z vlaku až v samém centru pohoří. V archivech odpočívá nespočet odvážných projektů na protažení kolejí dále na sever. Pomineme-li ty z oblasti fantazie s konečnou stanicí na vrcholu Sněžky, zbývá i několik docela reálných. Nejdál pokročil projekt svobodského papírníka Prospera Piette - Rivage z roku 1912, který ve stadiu přípravných zemních prací přerušila I. světová válka. Nádražní budova v Horním Maršově měla být hned za nynějším Obecním úřadem. Nadějně vyhlížela i předpokládaná stavba mládeže z roku 1949, spojující Svobodu s Pecí pod Sněžkou...
Svoboda nad Úpou - konečná
Čtyřiadvacet prvorepublikových vlaků denně, přímé vlaky z Prahy a dokonce i z Berlína, včetně jídelního vozu nebo salonního vagonu s tanečním parketem, zní dnes jako „ajznboňácká" pohádka. V září 1997 zavedly dokonce České dráhy na trati 045 mezi Trutnovem a Svobodou nad Úpou do jízdního řádu, přes tisíce protestních podpisů na petiční archy, tzv. nulový grafikon. V praxi to znamená, že vlaky přestaly jezdit. Od nostalgického rozloučení s koncovými červenými světly posledního vlaku, po obnovení přepravy čilou akciovou společností Viamont z Ústí nad Labem, neuplynuly na štěstí ani tři měsíce. S vánočním stromečkem z Trutnova jsem sledován televizní kamerou prvně cestoval už 12. prosince. Motoráček tak dál přiváží stále stoupající počty výletníků, kterým se Svoboda nad Úpou stává opravdovou branou do Krakonošova království. Za nejbližšími cíli se můžete vydat i pěšky. K příjemné a nenáročné procházce do Janských Lázní vybízí hned několik cest. Má oblíbená trasa, kterou vám vřele doporučuji, míří na opačnou stranu - na Rýchory. Od nádraží je to zeleně značených 6 km s převýšením skoro 500m. Převážná část vede po příští rok stoleté Růženině cestě, nesoucí jméno životní družky již zmíněného krkonošského propagátora a mecenáše Prospera Piette. Po loukách a lesem ke kouzelné studánce /zde si můžete přát tři přání, třeba se vám jedno splní/ dál k Rýchorské boudě až na vyhlídku na základech bývalé Maxovy boudy. Úchvatné panorama východních Krkonoš, jedno z nejkrásnějších co znám, máte před sebou jako z kapitánského můstku.
Historické jádro Svobody nad Úpou, tvořené páteřní hlavní ulicí 5. května a navazujícím, kdysi trhovým náměstím, si svůj dispoziční charakter zachovalo od konce 16. století. Po zhoubných požárech roku 1571 a 1599 byl střed města nově zastavěn řadovými městskými domy, typickými i pro jiná krkonošská hornická města. Pozdně renesanční ráz dřevěných domů se sedlovou střechou se místy dochoval až do druhé poloviny našeho století. Obě strany ulice i náměstí lemovaly vysoké bedněné lomenice jednotlivých stavení, nesené zdobenými trámy, většinou přetažené nad malebné a navýsost praktické podloubí. Alespoň jednou přesazený štít, mnohdy s kabřincem, zdobený laťováním měl malá větrací okénka a vrata na ukládání sena. V přízemí, nejčastěji vyzděném z kamene, byl směrem do ulice chlév, dílna nebo krámek. Obytná místnost byla orientována do dvora. Po roce 1880 „dřevěnky" rapidně ubývaly, nahrazovány zděnými měšťanskými domy s jinou dispozicí s historizující štukovou výzdobou fasád, jak je většinou známe dodneška. Poslední ostrůvky renesanční staré Svobody, čtyři řadové řemeslnické domky na náměstí, atypický hrázděný hostinec „U pošty" a stará pekárna na místě dnešního CIS Krkonoše, byly již jako státem chráněné památky neuváženě zbořeny v polovině 60. let. Kdo však hledá, najde. Renesanční historii má i citlivě rekonstruovaný pension a restaurace Měšťanský dům zářící na svobodském náměstí. V době vrcholící těžby a plavení dřeva pro potřeby kutnohorských dolů stála tu poblíž brodu přes Úpu strážní věž. Oproti sousedním domům nezvykle hmotný objekt s klenutými stropy přízemí a dvakrát přesazeným bedněním štítu sahá svými počátky opravdu až k roku 1600. Když jej současný majitel Miroslav Hedvičák před lety koupil, byl sice památkově chráněn, ale jinak, hanba mluvit. Pečlivá práce se však vyplatila. Ostatně posuďte sami. V těsném sousedství právě vyrůstá moderní reminiscence na renesanční architekturu Měšťanského domu - depandance s bowlingovou dráhou.
In: Veselý výlet 12/1998