Sice se jí už z komínka dávno nekouří, ale jede! Jakým dobrodiním bylo železniční spojení Svobody nad Úpou s okolním světem nejen pro samotné město, ale pro celé východní Krkonoše, je všeobecně známo. Trať z Trutnova až k úpatí hor, zprovozněná 17. prosince 1871, oslaví v letošním roce zakulacené výročí 140 let své existence. Ne, nechci opěvovat staré zlaté časy. Přesto bych rád zmínil jistou skutečnost, kterou do péče o pohodlí cestujících přinesl „pokrok". Drážní zařízení včetně nádražních budov povětšinou stojí. Kdo však okusil stepařské variace při čekání na spoj v nevlídných zimních dnech před prázdnou a ztemnělou staniční budovou v Kalné Vodě nebo Mladých Bukách, hlídaných jen neosobním automatem na výdej jízdenek, s nostalgií vzpomene na vytopené čekárny před mnoha desetiletími.
Foto Honza Groh
Zůstaneme - li ve Svobodě nad Úpou, která se pyšní novým terminálem společným pro vlakovou i autobusovou dopravu, zjistíme záhy, že tu něco chybí. Je to přítomnost početného personálu dávných nádraží s komfortem služeb. Sice nejezdily skibusy a cyklobusy, ale „dráha" vám jako spoluzavazadlo přepravila téměř cokoliv. A ještě jste mohli použít úschovnu zavazadel s neomezeným provozem. Přímo ve vlaku byla možnost odeslat dopis nebo pohlednici, zakoupenou na nádraží, pomocí vlakové pošty s vlastním poštovním razítkem. Také okolní pracovníci v dnes tak důležité terciární sféře se dokázali pružně přizpůsobit. Legendární pan Kobrle, přicházející do svého stánku s denním tiskem s neúprosnou pravidelností denně před šestou ještě na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, jeví se dnes jako postava ze sci - fi románu. Mnozí ještě pamatujeme i pana Adamce, provozovatele sousedního bufetu a obchodníka ze staré školy v letech pozdějších. Už v normě Rakouské severozápadní dráhy, tedy ještě v dobách c. k. monarchie, bylo personální složení následující - 1 přednosta stanice (zároveň nákladní pokladník), 1 osobní pokladník, 1 skladník, 1 výhybkář, 1 posunovač, 1 nosič zavazadel, 1 pomocník a 4 skladištní dělníci. Mnoho se nezměnilo ani přechodem dopravy pod křídla Československých státních drah v nové republice po roce 1918. V třicátých letech 20. století se v jedné době na svobodském nádraží sešli na příklad inspektor státních drah, přednosta František Princ, Rudolf Reichelt, nákladní pokladník, vrchní oficiál Josef Breuer, Václav Hejzlar, adjunkt, pokladní slečna Frieda Tippeltová, pozdější dobrý duch kolektivu a neoficiální kronikářka stanice, oficiál Josef Zvířecí, 1 výhybkář, 2 staniční manipulanti, 1 staniční zřízenec, 2 staniční pomocníci a 8 staničních zaměstnanců II. služební skupiny. (Podobným procesem jako státní dráhy prošel i další moloch, Česká pošta. Nebo snad někdo uvěří, že před sto lety docházel listonoš třeba na Modrokamennou boudu dvakrát denně?). Já vím, že přeprava se s rozvojem automobilizmu přestěhovala na silnice a ekonomika podnikání je neúprosná. Navíc soukromý provozovatel tratě firma Viamont dělá, co může a chvála jí, ale přece jen našim předchůdcům ledacos závidím.
Doplnění textu k obrázkům:
4. V první řadě pokladní Tippeltová, výpravčí Sobola, přednosta Novotný a komerční zaměstnanec Dostrašil. Vzadu pochůzkář Prouza s manželkou, výhybkáři Pecháček a Hanuš, skladník Zástěra, zavazadlář Štefán. (Chybí Sládek a nákladní pokladník Janoušek).
5. Zleva stojí Ladislav Hofman, staniční dělník, v civilu nákladní pokladník Svatoň, výhybkář Václav Kacr, posunovač Jaroslav Sládek, staniční dělník Václav Pilný, posunovač Alois Císař, posunovač František Zámečník, pokladník Josef Houser, staniční dělník Jaroslav Elsner, neznámý a Šlechtislav Žalský, výpravčí a výhybkář. Uprostřed nepostradatelná slečna Elfrieda Tippeltová, osobní pokladní. Sedící: výpravčí František Kyncl, náčelník Otto Fink a dva výpravčí Prouzové, Josef a Jaroslav.
In.: Svoboda fórum XXII. ročník, číslo 738, květen 2011
