Freiheit

Módní srovnávací dvojice fotografií, konfrontující historické záběry městské zástavby, panoramatické snímky krajiny nebo jednotlivé krajinné či urbanistické prvky se současným stavem, pokud možno z téhož místa pozorovatele, by se při dostatku dobového materiálu daly i ze Svobody nad Úpou publikovat v nekonečném seriálu. Když odhodíme staromilský sentiment, nemusí dnešní stav odejít z porovnání vždy jako poražený. Pro tentokrát zůstaneme jen u budov, které se dochovaly, ať již v původní nebo pozměněné podobě. Pokud je brutálním způsobem nepoznamenaly různé přestavby, především „modernizace" dveřních a okenních otvorů nebo odstranění zdobných architektonických prvků, jedná se v posledních několika desetiletích většinou o kosmetické úpravy fasád.

Ukázkovým příkladem, že lze i při dobrém úmyslu o zachování původního vzhledu docílit naprosto odlišných výsledků je sousedící dvojice domů někdejšího Kovomatu s čp. 430 a 431. Oba byly kdysi postaveny podnikatelskou rodinou Fiebigerů, každý v architektonickém stylu poplatném době jejich výstavby. Ten starší i při snaze zachovat co nejvíc z historizující štukové výzdoby, byl v konečné fázi doslova „zpackán" dryáčnickou barevnou kombinací sytých barev, obvyklou v jiných zeměpisných šířkách. O to víc vyniká citlivá rekonstrukce sousední budovy, jejíž majitel se s pokorou ke kvalitní architektuře z 20. let minulého století nebál použít neobvyklou souhru šedé a vínové omítky v nezvykle tmavém odstínu, včetně detailního dotažení na oknech i dveřích. Dům tak získal zcela nový, decentní a nadčasový výraz. Také nedávno renovovaná budova bývalé školy v Maršově I. dominující Pietteho náměstí si s původním vzhledem z konce 19. století nijak nezadá. Papírenský podnikatel Prosper Piette Rivage ji jako soukromou školu pro děti z širokého okolí nechal postavit ve stylu malého zámečku uprostřed rodícího se centra průmyslové aglomerace v roce 1880. Po zrušení školy byla ne zrovna šťastně přestavěna na apartmánové byty, kterých je dnes spíš nadbytek, přestože by jí víc slušelo být sídlem nějaké instituce. Rovněž vzhled někdejší sokolovny se opticky téměř nezměnil. Zatímco ale původní „Turnhalle" postavená podle plánů vídeňského architekta Franze Lanterbacha v letech 1896 - 1897 jako svého druhu vzorová stavba kypěla společenským životem (tělocvična, taneční a divadelní sál, kino) působí dům, na jehož obnovu míchal barvy nejspíš malíř s porušeným barvocitem, jen jako kašírovaná kulisa s prázdným vnitřkem. Totální propadák jsou dvě následující dvojice. Více na očích je budova současné pošty, která se na začátku 20. století pyšnila coby vyhlášený hotel stylovou secesní fasádou, zdobenou bohatými štukovými ornamenty. Po radikální přestavbě na začátku sedmdesátých let je to jen fádní šedá krabice bez jakéhokoliv architektonického výrazu. O čtvrt století dříve stihl podobný osud starobylý hostinec U modré hvězdy v sousedství dnešní restaurace Helena, který už jen málokdo pamatuje. Snímek zapůjčený z archivu Muzea Podkrkonoší v Trutnově (stejně jako foto Turnhalle) je z 5. května 1909, kdy podnik částečně vyhořel od údajně úmyslně založeného požáru hospodářských budov naproti. Porovnání s „modernizací" ze začátku druhé poloviny minulého století, kdy byla hospoda přestavěna na nájemní byty, je i tak dostatečně výmluvné. Šťastnější ruku měl investor přestavby Lesnické školy a učiliště. Mnohokrát přestavovaný hotel Císařské lázně, později ozdravovna pojištěnců a od roku 1961 lesnické učiliště byl z valné části zbořen a do moderní výstavné budovy byla citlivě včleněna jen nejnovější část bývalé jídelny. Při procházce městem lze objevit řadu dalších námětů na porovnávání.

In.: Svoboda fórum XXIII. ročník, číslo 747 - únor 2012