Z pohledu věčnosti lze nazvat okamžikem i několik desetiletí. Třeba zrovna těch, co odměřovala čas malebnému krkonošskému městečku Svobodě nad Úpou v druhé polovině 19. století. Na malůvce od neznámého autora z roku 1872, je zachycen počátek proměny „vesternových" kulis centra sídliště, které vděčí za svůj vznik zlaté horečce 16. století, v prosperující řemeslnické, obchodní a vzápětí i průmyslové město. Nové měšťanské domy z kamene a cihlového zdiva jen změnily osovou orientaci svých dřevěných předchůdců se štíty předsazenými do ulice, spočívajícími na zdobených dřevěných sloupech a kryjícími podloubí. Půdorysná dispozice náměstí i hlavní ulice v podstatě neměnná od založení hornické osady, zůstala zachována dodnes. Obydlí se ale postupně rozběhla i do okolních přilehlých strání.
Okamžik zlomu štětcem malíře
Obrázku vévodí novostavba radnice, postavená během čtyř měsíců v roce 1869. U paty radniční věže s hodinami je městský znak, udělený Svobodě nad Úpou Ferdinandem I. v roce 1546. Z dosud zachovaných čtyř znaků na průčelích budov první a dlouho jediný. Napravo sousedí s radniční budovou tehdy ještě jednopatrový dům dynastie Etrichů - dnešní Obecní úřad a sídlo dalších institucí. Slavné textilácké podnikatelské trio zdejších rodáků, bratří Josefa, Jana a Ignáce Etrichových, od 6. 1. 1902 čestných občanů města Svobody nad Úpou, jej roku 1895 darovalo obci i s přilehlými pozemky, z jejichž výnosu byla dotována čtyři místa pro obecní chudé v místním chudobinci. Za skupinou dřevěných domků vlevo teprve za dva roky začne být postupně budován komplex továrny na voskové zboží, svíčky a krystalovou sodu Franze Stephana. Jeho honosná vila s balkonem a věžičkami nakonec nahradí i jeden z nich. Na místě dalšího pak vyroste řeznictví a hostinec „Pod lipami", patřící několika generacím Rudlofů. Teprve noví osadníci po druhé světové válce jej nevynalézavě a poněkud nešikovně přejmenují na hotel „Národní dům". Zcela vlevo malíř zachytil i sousoší svatých - Panny Marie, Floriana a Antonína Paduánského - ještě bez lipové stafáže. Podél prašného trhového náměstí chybí i alej okrasných hlohů, patřící k němu neodmyslitelně i v době dlážděné a asfaltové. Řada domků stojících k pozorovateli „zády", odolávala modernizaci nejdéle. Stala se pro Svobodu charakteristickou raritou,se kterou ji spojovali s notnou dávkou přezíravosti namyšlení „lufťáci" z Prahy, ještě v padesátých letech našeho století. Kousek z ní zachvátil červený kohout, zbytek dalo již jako chráněné památkové objekty neuváženě zbourat v roce 1965 rudé zastupitelstvo. Stejný osud potkal i unikátní hrázděný dům slezského typu na pravém konci náměstí, známý v té době už jen jako bývalý hostinec „U pošty". Původně sloužil jako obecní sýpka, kde se pro vlčické panstvo shromažďovaly desátky obilí. O jeho pěstování svědčí kultivovaná levobřežní stráň Úpy s naznačenými políčky v pozadí. Docela vpravo vykukuje dvojitě mansardová střecha domu č. 442 /podle nového číslování/, kdysi věhlasné tiskárny. Jeden z nejstarších domů v původní podobě je v současnosti novým majitelem citlivě restaurován. Za ním je další zajímavá střešní konstrukce s barokizujícím štítem. Předváleční pamětníci vzpomínají na idylická posezení pod jeho ochranou ve vinárně a cukrárně pana Illnera, ti pováleční na nepřekonatelné zákusky prvního národního správce, mistra cukráře Jana Barboříka. Obláček kouře by mohl pocházet ze staré sušárny lnu, stojící v těchto místech na břehu řeky Úpy a očím pozorovatele skryté, která zmizela beze stopy při červencové povodni v roce 1897.
Zajímavé je i jediné známé zobrazení starobylého svobodského mlýna vzadu za radnicí. Alespoň v této podobě jej jinde nenajdete. Hlavní budova s vysokým, několikrát přesazeným štítem i novější zděná přístavba s nezbytnými topoly, stávala na pravém úpském břehu. Patřila po staletí ke koloritu městečka a jistě si zaslouží pár řádků navíc. Mlýn s náhonem, opatřený dvěma chody, vlastnila obec, podle potvrzení tohoto majetku vrchností z Vlčic, už v roce 1650. Od pradávna jej však pronajímala dědičnému nájemci. Sama musela na vlastní náklady udržovat pouze jez, napájející náhon. Údržba a provoz mlýna, náhonu i mlecího soustrojí, stejně jako oprava cesty ke mlýnu, šla plně k tíži pachtýře. Navíc musel mlynář odevzdávat nemalé nájemné a to majiteli panství ve Vlčicích, každoročně na svatého Bartoloměje, 16 1/4 strychu pražské míry obilí. Přepočteno na peníze to v polovině 17. století činilo při 54 krejcarech za 1 věrtel celkem 14 zlatých a 37 1/2 krejcaru. Ani majitelka, tj obec města Svobody, nepřišla zkrátka. Patřilo jí smluvně 20 strychů pšenice a 25 strychů žita. Svůj díl deset strychů zrna obdržel i farář a 4 strychy obecní posluha. Císařskými patenty ze 7. září 1848 a z 4. března 1849 byla veškerá dědičná vlastnická práva zrušena. Složením 80 zlatých u okresní pozemkové komise ve Vrchlabí se tak poslední dědičný nájemce městského mlýna ve Svobodě, mlynářský mistr Johann Wahl, stal zároveň prvním jeho soukromým vlastníkem. Jeho stejnojmenný syn již tak úspěšný nebyl, neboť celý jeho majetek skončil v dražbě. Mlýn včetně základního příslušenství přešel do majetku fy. Piette - papírny v Maršově I. Ta jej na čas pronajala Wahlovu švagrovi Františku Vojtěchovskému, který zde provozoval tkalcovnu koberců a později přádelnu. Po vypršení smlouvy v roce 1905 ho podnikatelská rodina Piette přestavěla na soukromou vilu. Své dětství zde strávil i nedávno zesnulý vnuk „otce Krkonoš" Prospera Piette - Rivage, Clemens Georg von Walzel - Wiesentreu, po otci příslušník dalšího podnikatelského rodu majitelů textilních továren v Poříčí u Trutnova. Vášnivý myslivec a spisovatel žijící v Rakousku v poslední době do Krkonoš často zajížděl a ve svých povídkách několikrát popsal i zážitky ze svého rodiště. Jeden ze svědků poetických časů staré Svobody, dům s bohatou historií, byl bez náhrady zbořen při výstavbě silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou v roce 1976. I dnes si ten zobrazený kousek obydlené krajiny zachovává svůj genius loci, chybí mu jen příslovečná péče někdejších majitelů. I když pohled z odstupu přes koruny stromů je k poničeným fasádám docela milosrdný.
In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/1