Freiheit

Hrdost na dávnou hornickou minulost dobývání blyštivého kovu z rýchorských zlatonosných žil přežívala v plné síle ve Svobodě nad Úpou ještě v první polovině minulého století. Občané byli pyšní na městský znak se symboly hornických nástrojů i na obecní pečeť a později razítko s erbem, užívaným v téměř nezměněné podobě do současnosti. Při každé vhodné příležitosti se městečko v úpském údolí, lemované ladnými křivkami nejbližších zástupkyň krkonošských hřebenů, Světlé a Černé hory na jedné a táhlými stráněmi Rýchor na protilehlé straně, ke své slavnější historii nadšeně hlásilo. Kdepak dnešní lhostejnost k odkazům našich předchůdců - muzeum rozchváceno, poslední památkově chráněné dřevěné domky na náměstí zbourány, stejně jako monumentální pomník padlým ve Velké válce od sochaře Schwantnera. O drobných národopisných nebo osobních památkách končících v popelnicích ani nemluvě. Přestože místní pouliční ruch občas připomíná opuštěné kulisy zlatokopeckých hnízd na Aljašce z černobílých amerických filmů, od osudného roku 1945 s radikální výměnou obyvatelstva, kdy si noví osídlenci začali vytvářet svůj vlastní vztah k novému bydlišti, však uběhlo už 70 let. To je několik generací rodáků a je nejvyšší čas to změnit. Po devadesáti letech od vydání první a zároveň poslední malé brožurky o městě z pera tehdejšího kronikáře se i přes žabomyší půtky zastupitelů rýsuje práce na sepsání základní vlastivědné publikace. Nemálo snílků stále doufá, že se jednou přece jen najde vůle, prostředky i prostory pro zřízení malého místního muzea. Že majitelé těch několika málo nemovitých památek o ně budou nejen pečovat, ale vhodnou propagací je přiblíží i návštěvníkům.

Celou tuhle lamentaci vyvolala fotografická dobová pohlednice z roku 1923. Tehdy se 22. července sešlo podle svědectví pamětníků, i přes zákaz vyvěšování německých praporů, v o to víc girlandami a chvojím vyzdobené Svobodě 7 - 8 000 účastníků svazového sjezdu Spolku Němců v Čechách na mohutné slavnosti s početným průvodem krojovaných skupin a alegorickými vozy. Ty nejsou zdaleka jen výsadou poválečných prvních májů nebo tradičních exotických karnevalů v Riu. Jeden z nich, upravený z odstrojeného valníku některého z místních povozníků, představoval hornický původ městečka zastoupený permoníkem, jak rozbíjí rudu z rýchorských nalezišť. Pro názornost byly balvany doplněny srnčím parožím, kterému staří badatelé připisují etymologický základ názvu pohoří v němčině. Permoníčka provází krasavice ve svátečním krkonošském kroji s historickým znakem Svobody - heraldici pozor, pravděpodobně stále ještě jen s dvěma barevnými polovinami. Stejné barvy, neboli odborně tinktury, tvoří i podklad všeříkajícího nápisu „Městečko Svoboda pod zlatými Rýchorami". V plátěném váčku zdobeném výraznými zlatými květy horské arniky má vnučka krkonošských babek kořenářek nejspíš nasušenou drť z dnes přísně chráněné byliny, užívané v lidovém léčitelství v podobě tinktury na drobná poranění, zhmožděniny, podlitiny a vyvrknuté klouby, o které nebyla v povolání dávných kovkopů nikdy nouze. Do scenerie je vkomponována ještě maketa poslední z původních svobodských dřevěnek v hlavní ulici s vysokým bedněným štítem a podloubím s číslem 110, na jejímž místě vyrostl krátce potom výstavný dům továrníka Václava Schneidera. Ani ten kravský potah, vyjíždějící z postranní branky ze dvora, nebyl tenkrát v městských ulicích nic neobvyklého. Největší svobodský vůl Bubi se takhle producíroval na náměstí, často i zapřažený do kočáru, ještě před druhou světovou válkou. Jen bystrozraký pozorovatel zaznamená i figurku svaté Barbory, patronky horníků, sklánějící se z kozlíku mezi smrkovými větvičkami výzdoby, aby požehnala chlapskému dílu odvěkým „Zdař Bůh!".

In.: Svoboda fórum XXVI. ročník, číslo 784, květen 2015