Freiheit

Hudebně vzdělanějším ctitelům popíku se jistě prvoplánově vybaví populární těleso pilotované frontmanem Jiřím Macháčkem, roduvěrným Trutnovákům, absolventům základní školy „U letadla" zas vypreparovaný památník čs. letců, který nakrátko vystřídal sovětský tank po jeho slavném sejmutí z piedestalu u bývalého ONV v roce 1968 a neslavném instalování o rok později vedle školní budovy. Je tu však ještě třetí možnost, při které zajiskří očička všem klukům od dráhy. Někdejší chlouba sovětského letectva, trysková stíhačka MiG 15 s šípovými křídly z konstrukční kanceláře dvojice Arťom Mikojan a Michail Gurevič, vyráběná licenčně v mnoha dalších státech včetně českých závodů Aero Vodochody, se od zavedení do výroby koncem čtyřicátých let stala jedním z nejrozšířenějších proudových letounů ve světě. Stroje s pěticípou hvězdou na trupu slavně vítězily (ale i padaly) v řadě válečných konfliktů počínaje válkou v Koreji, přes boje o Suezský průplav až po Vietnam. „Patnáctky" postupně ve výzbroji armád nahradily modernější konstrukce s pořadovými čísly 17, 19, 21 atd a jejich nespočetné modifikace.

I ta nejdokonalejší technika se ale jednou opotřebuje, což u letadel platí obzvlášť a zamíří v lepších ojedinělých případech do muzea nebo na podstavec pomníku. V drtivé většině však do šrotu. Několik málo exemplářů přeživších v hangárech bez nalétaného limitu povolených hodin ve vzduchu, jejichž motory byly ještě schopny nějakého výkonu, inspirovalo mnohé české koumáky se zlatýma ručičkama k vymýšlení jejich druhotného uplatnění. Nezjištěný vynálezce s modrou, (rozuměj „ajznboňáckou") krví v žilách, přišel na možnost využít energie horkých plynů na výstupu z proudového motoru k odstraňování sněhu z kolejí a rozmrazování výhybek. Trup letounu s motorem, odstrojený od zbytečností byl většinou montován na dvounápravový plošinový vůz s vybudovanou budkou pro personál, případně přídavnou nádrží na palivo a zařízením umožňujícím nasměrovat proud vertikálně i do stran a tlačený lokomotivou. Poprvé prý byl takto zkonstruovaný fukar použit záhy po roce 1960 na Ostravsku. V dobách, kdy si ani se spotřebou 800 litrů leteckého petroleje za hodinu nikdo nelámal hlavu, se montáží různých konstrukcí podobných zařízení zabývala nejedna technická dílna ČSD. Při sněhových nadílkách mrazivých zim v sedmdesátých letech minulého století zajíždělo hlučící monstrum provozované traťovou distancí v Trutnově obklopené mračny zvířeného sněhu několikrát až na konečnou spojovací trati Trutnov - Svoboda nad Úpou. Fotografující trutnovský strojvůdce Jiří Beran jej zastihl na odstavné koleji před starou dřevěnou „výtopnou" v létě roku 1979, kde opuštěně delší čas stálo, protože negativa nákladného provozu se zničujícím vlivem na prostředí i zařízení drážního svršku převážila. Kolejiště doznalo od té doby řadu změn. Zděná budova zaměstnanecké ubytovny na snímku vpravo zmizela a mimo záběr přibyl moderní autobusový terminál. Pokud by snad někoho mátl původní kabát domu vlevo nahoře, tak vězte, že je to současný „Blue Pension".

Snímek je zveřejněn s laskavým souhlasem Muzea Podkrkonoší v Trutnově jako upoutávka na chystanou výstavu o historii železnice v Trutnově, která bude zahájena slavnostní vernisáží ve čtvrtek 8. září tohoto roku.

Nepublikováno