Freiheit

Ještě dopoledne 26. října 1930 se zdálo, že uplyne jeden z těch všedních, obyčejných podzimních dnů, o kterých se kronikáři většinou nezmiňují. Během odpoledne začalo v Krkonoších hustě sněžit. Zesilující vítr a noční bouře zapsaly následující den 27. října do análů jako den hrůzy. Nové a nové přívaly mokrého lepivého sněhu obalovaly větve stromů jako těžká závaží. Celé úseky lesů se lámaly jako sirky pod nápory vichřice a horské chalupy praskaly ve švech. Ranní bilance o státním svátku 28. října byla strašlivá. V závějích mokrého sněhu /v Peci pod Sněžkou napadal rovný metr/ zůstaly především ve východních Krkonoších ležet stovky hektarů lesů, což představuje tisíce plnometrů vyvráceného, zpřelámaného dřeva. Místně byly zaznamenány i značné škody na budovách, na elektrickém a telefonním vedení, ale i na komunikacích v údolí potoků a řek, protože následná obleva vzedmula jejich hladiny a plovoucí polámané kusy stromů brzy zatarasily toky, které se vylily z břehů. Pro množství polomů byla přerušena i doprava.

Jen na nádraží ve Svobodě nad Úpou bylo vyvráceno nebo polámáno 44 vzrostlých stromů, které na několik dní umrtvily vlakové spojení s Trutnovem. Uvolňování cest, na které bylo povoláno ženijní vojsko, trvalo minimálně týden. Komplexy vyvrácených lesů v okolí Janských Lázní, na Černé i Světlé hoře a především v Peci pod Sněžkou, o které máme díky pečlivému kronikáři Štefanu Dixovi nejlepší přehled, by byly pro místní dřevaře prací na mnoho let. Proto se již v listopadu objevili první lesní dělníci z Podkarpatské Rusi se svým neobvyklým nářadím, kteří měli na likvidaci kalamitního dřeva největší podíl. V polovině ledna sice zase odjeli domů na pravoslavné vánoční svátky, ale v dubnu 1931 se již v plné síle vrátili. Jednotliví podnikatelé zaměstnávali celý štáb předáků a překladatelů a stovky dělníků. V letních měsících pracovalo na příklad v revíru  „Riesenhain" v Peci pod Sněžkou okolo 600 mužů. Početnou skupinu měl i podnikatel Knauer v Růžovém dole nebo společnost D.U.B. na Hnědém vrchu. Skromní, pracovití a nenároční Rusíni spali většinou přímo v lese v malých chýších, pokrytých v lepším případě lepenkou, nejčastěji však jen kůrou a větvemi; pracovali v úkolové mzdě od svítání do pozdního večera. Před každou chýší hořel dnem i nocí s nejvyšší opatrností založený a udržovaný ohníček, na kterém si každý sám vařil jednoduchou stravu - kukuřičnou kaši, opečenou slaninu s brynzou a na zapití čerstvou vodu. Množství volných dnů vymezených pravoslavnými svátky, se stále častěji rozrůstalo o stávky na protest proti nelidským podmínkám. Pokud to někomu připomíná nedůstojné poměry dnešních ukrajinských „gastarbeitrů", nejde o podobnost náhodnou. I na maršovském panství, stejně jako na ostatních postižených lokalitách v okolí, byl několikanásobně posílen lesní personál, určený k vyměřování a přejímání zpracovaného dřeva. Podle těchto záznamů vyplácel lesní úřad v Maršově jednotlivé podnikatele, kteří pak prostřednictvím předáků rozdělovali mzdu dělníkům. Za plnometr nakrácených a odkorněných kmenů se platilo 9 Kč. Za jedno nákladní auto s 10 plnometry brusného dřeva pro papírny 180 Kč. Za oloupaný prostorový metr brusného dřeva 5 - 6 Kč. Ceny vesměs tak nízké, že odradily většinu místních dřevařů, kteří se snažili uchytit u lépe placeného odvozu. Odvětvené a v celé délce odkorněné kmeny se pečlivě třídily na klády v délkách 6,5 a 4 m pro stavební účely k pilařskému zpracování na trámy a prkna.Slabé kmeny a vršky byly řezány a rovnány do metrů /jeden metr palivového dříví se v letech 1931 až 1932 prodával za 45 Kč/, shnilé a rozštípané dřevo, větve a kůra zůstávaly prozatím ležet na místě. Rovnané dřevo sa začalo oproti letité míře 80 cm řezat na délku 1 m, takže prostorový metr měl nyní rozměry 100×100×120 cm. Na volných prostranstvích byla zřizována dočasná úložiště, kde se záhy vršily hory vytěženého dřeva. Přibližování dlouhých kmenů obstarávaly desítky párů koní na každém pracovišti, na mnoha místech byly zbudovány polní kolejové dráhy. Lesní transportní podnik Viktora Ettela ze Zálesní Lhoty zbudoval na příklad koncem srpna 1931 tu z Růžového dolu podél Úpy, až k bývalé arsenikové huti v centru Pece. Na každý z dvojice vagonů nakládali čtyři muži obsluhy 3 plnometry klád, později 4 rovnané metry brusného dřeva. Z překladiště odvážela klády nepřetržitě nákladní auta a koňské povozy na panské pily. Na přibližování dřeva z výše položených míst budovali karpatští dělníci smyky. Tyto žlaby, asi 50 cm široké a 40 cm hluboké, na kratší vzdálenosti z prken, na dlouhé ze slabé tyčoviny, velmi urychlily transport z místa těžby k polní dráze či přímo ke skladišti. Rychlost smýkání byla značná a zručná obsluha dokázala odeslat do nižších poloh i 1 plnometr špalků za minutu. Že při tom nebyla nouze o úrazy, netřeba připomínat. Jeden smrtelný se udál 2. října 1931 na nejdelším smyku v katastru Pece pod Sněžkou v Růžovém dole. V blízkosti hájovny  neopatrný dřevař opravoval cosi ve žlabu, když se pod Mýtinou samovolně uvolnilo několik špalků. První zasáhl nic netušícího nešťastníka do nohou, čímž jej strhl do žlabu, druhý mu smrtelně zranil hlavu a následující špalek ho navíc vymrštil do blízkého potoka. To vše před očima bezmocně přihlížejícího syna. Další velký smyk byl v Zeleném dole, který vypadal jako jedno obrovské skladiště dřeva. Starousedlíci z Pece se zkušenostmi z povodní s velkými obavami sledovali i několik metrů vysoké kupy dřeva, neuváženě narovnané na kmenech překrývajících Zelený potok. Na hodně vzdálených místech bylo brusné dřevo uskladněno na zimu a předáno zkušeným místním dřevařům ke svozu na rohačkách. Oloupané, čisté brusné dřevo, odvážela auta jednak do papíren fy Eichmann v Hostinném, jednak na nádraží do Svobody nad Úpou, odkud šlo dále na export do ciziny. Vzhledem k mírné zimě 1932/33 bylo teprve v následujícím roce přiblíženo na skládky poslední dřevo z minulých let. Na polomových plochách, kterých jen v Peci pod Sněžkou vzniklo přes 300 ha, se postupně pálilo ležící dřevo a klestí a někde se již na podzim 1933 začalo se zalesňováním.

Zpracovat ohromné množství kalamitního dřeva nebylo v silách jediné pily maršovského velkostatku, ani několika drobných pilařských zařízení v úpském údolí. Správa panství hraběte Jaromíra Czernin - Morzina v Horním Maršově, zbudovala proto pohotově poblíž nádraží ve Svobodě nad Úpou moderní, výkonnou parní pilu s rozsáhlou manipulační plochou. V prostoru mezi železniční tratí a silnicí, spojujícími Svobodu nad Úpou s Trutnovem, ohraničena kolejištěm svobodského nádraží,továrnou na střešní lepenku J. A. Fiebigera, papírnou firmy Weisshuhn a syn a Bischofovými vápenkami, na katastrálním území obce Mladé Buky, zahájil její správce pan Reimer provoz již 15. června 1931. I s přihlédnutím ke krizové situaci je doba půl roku stačící k výstavbě, včetně vyřešení složitých majetkových vztahů, hodna obdivu. O rozloze zabraného území   a množství zpracovaného dřeva si lze z přiložených fotografií učinit alespoň mlhavou představu. Dnes se do stejných míst vešel areál dopravy lesů Správy KRNAP, středisko akciové společnosti GEN, čerpací stanice Benziny, díky televiznímu vysílání známý a populární psí útulek „Dej pac" Standy Mráze, sběrna druhotných surovin, rozsáhlá skladištní plocha Dehtochemy, část parkovací plochy dopravního podniku Osnado, prodej topného plynu a ohrady a sklady dalších podniků. Její činnost a láce stavebního řeziva značně ovlivnila i poslední vzepětí výstavby rodinných domků v okolí před druhou světovou válkou. Když zařízení splnilo svůj účel, byla pila po několika letech provozu opět rozebrána. I to se asi vyplatilo. Při pohledu na dokumentární fotografie ostře kontrastuje soudobé vybavení manipulačních dělníků s důmyslným zařízením připomínajícím  „pater noster", umožňující pohodlné rovnání řeziva do vysokých hrání, aby se tak maximálně využila zabraná plocha. Rozsáhlé holiny na Černé hoře pokrývá dnes už téměř sedmdesátiletý les. Krátký příběh jedné zaniklé pily je zářným příkladem pružného řešení problémů a podnikatelského ducha.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/10