O mrtvých jen dobře

 
Náhrobek na hřbitově ve Svobodě nad Úpou

Když vyzvídal major Terazky na vojínu Kefalínovi ve filmu Černí baroni natočeném podle stejnojmenného satirického románu Miloslava Švandrlíka „čo si představujetě pod takým slovom absurdný?" řičel obvykle kinosál smíchy. A už je to tady! Svět se dočista zbláznil. Absurdita je všude kolem nás. Genderovou hyperkorektností implantovanou zpoza Velké louže počínaje až po evropské nařízení o ochraně osobních údajů skryté pod zkratkou GDPR. Psát dnes něco o žijících osobách, nedejbože s uvedením životopisných dat je bruslením na hodně tenkém ledě. Každý, kdo sleduje třeba jen zápisy ze zasedání rady nebo zastupitelstva se začerněnými jmény musí jen nevěřícně kroutit hlavou nad vypovídací hodnotou takového záznamu. A tak než bych vyžadoval osobní svolení od každého současníka, kterého bych rád „zdrbal" v novinách, obracím se pro témata mnohem radši do historie. A nejen proto, že se zesnulí už nemůžou bránit. Začínat s životním příběhem vybrané osobnosti takřka od nuly je docela vzrušující detektivka. S nadcházejícím podzimem zas není zacházka na hřbitov tak úplně „mimo mísu". Již staří Keltové slavili údajně svátek Samhain, považovaný za konec roku, v noci z 31. října na 1. listopad. Zapalování ohňů a později svíček na hrobech pramení z tradice, že živí ukazují světlem cestu mrtvým, se kterými se v tento den vzájemně setkávají. Kdo chce, najde v tom i odkaz na strašidelně ulítlý anglosaský halloween. V našich zeměpisných šířkách je však bližší křesťanský svátek Všech svatých a následující Dušičky. Frekvence návštěv na hřbitovech se v ten čas znásobí. Docela by mě zajímalo, kdo si všimne zajímavého šlechtického náhrobku na svobodském místě posledního odpočinku, kolem kterého musí většina příchozích projít. A jestli někoho napadne se o zesnulou hraběnku trošičku zajímat. Mě to napadlo a o skrovný výsledek se rád podělím.

G---Hrabenka-Gorcey-detail.jpg

Detail nápisu na náhrobním kameni

Na úvod si dovoluji přeložit několikrát obnovovaný německý nápis do češtiny: „Zde odpočívá Františka hraběnka Gorcey rozená baronesa Deymová ze Stříteže, vdova po c. k. komořím a podplukovníkovi, narozená 21. 2. 1800 - zemřela 24. 12. 1872. Její hluboce truchlící děti Karolina, Lambert, Albina." Se jménem Dejmů ze Stříteže se snad setkal každý, kdo není úplný ignorant. A vůbec nevadí, že se nejedná o tu Střítež jen přes několik kopečků od Svobody nad Úpou, která je dnes součástí Trutnova a moji přátelé dokonce vědí, že jsem tam strávil své mlado. Starý vladycký rod Dejmů pochází ze Stříteže u Milevska v jižních Čechách a jedna z jeho rodových větví vlastnila od roku 1799 také krkonošské Hostinné. Ale kdo je sakryš Gorcey? Pro heraldiky lehká otázka. Starobylá rodina francouzské šlechty pocházející z vévodství Lorraine (Lotrinsko) jejíž jednotlivé větve jsou pod různými modifikacemi jména rozprostřeny po celé Evropě. Známější jsou jako „de Gourcy" stejně jako město v Moselském departmentu. Starší pravopis Gorcey si podrželi příslušníci rodu žijící většinou v Rakousku. Linie Longuyon má na rodovém erbu ve třech stříbrných břevnech (příčné pruhy) celkem devět černých štětiček z hranostajích ocásků (4 - 3 - 2). Ale to už odbíhám od náhrobního kamene na hřbitově ve Svobodě příliš daleko.

Maria Franziska Xaveria Deymová ze Stříteže se narodila na zámku v Jesenném, který Deymové koupili v roce 1794 a v roce 1810 připojili k panství Semily, Františku Xaverovi Leopoldovi Deymovi ze Stříteže a Marii Barboře Ludmile Lamotte de Frintroppe jako první ze čtyř dcer. V jednadvaceti letech 27. října 1821 se provdala za hraběte Lamberta Gorcey - Longuyon narozeného 4. září 1792 v jihočeských Drslavicích matce Marii Anně rozené Malovcové z Chýnova. Stejně jako většina mužských příslušníků české větve rodu byl důstojníkem císařské armády. Chápu! Přemíra jmen a dat je pro současného roztěkaného čtenáře uvyklého na letmé přehlédnutí klipovitých textů jen nuda - nuda, šeď - šeď. Tak z jiného soudku. Mnozí návštěvníci Prahy, a nemusí to být vyloženě zájemci o architekturu, jistě znají klasicistní Schwarzenberský palác ve Voršilské ulici na Novém Městě, kde bývalo první izraelské velvyslanectví. Tak ten se v minulosti jmenoval také Deymův. Stejně tak výstavný soukromý pension čp. 50 - dnes „Vila Astrid" v Lesní ulici Janských Lázní, kde hraběnka Františka vydechla naposledy, byl několik desetiletí znám jako Faltisova vila. Jako letní sídlo ji využíval továrník Karel Faltis, dědic trutnovského textilního impéria po otci Johannovi. Záhy po výstavbě se však dům jmenoval „Vila Gorcey". Vnuk zvěčnělé hraběnky, pohřbený na Olšanech, Zdenko Gorcey (30. 10. 1870 Janské Lázně - 27. 1. 1917 Svoboda nad Úpou) zastával významné místo v administrativě místní papírenské firmy Piette. Na zmiňovaném pomníku, který pravděpodobně stál nejdříve na původním svobodském hřbitově u kostela sv. Jana Nepomuckého, než se nebožtíci přestěhovali v roce 1888 na Sluneční stráň, je vytesán ještě schematický korunovaný erb rodu Gorcey - Longuyon se dvěma lvy jako štítonoši. Na rozvinuté stuze je stále dobře čitelná rodová deviza v latině: „Malo Mori Quam Foedari" což lze přeložit jako „Raději smrt než zneuctění" nebo volněji „Lépe ztratit život než čest".

In.: Svoboda fórum XXX. ročník / číslo 833 / Říjen 2019

Erb Deymů ze Stříteže

Erb Deymů ze Stříteže

Erb hrabat de Gorcey

Erb hrabat de Gorcey

Vila Faltis - původně Gorcey - v panoramatu Janských Lázní na historické pohlednici odeslané v roce 1926

Vila Faltis - původně Gorcey - v panoramatu Janských Lázní na historické pohlednici odeslané v roce 1926

Janské Lázně na přelomu 19. a 20. století (2x sbírka Pavla Janaty)

Janské Lázně na přelomu 19. a 20. století (2x sbírka Pavla Janaty)

Současný pension Vila Astrid z Lesní ulice

Současný pension Vila Astrid z Lesní ulice


 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.