Freiheit

O tom kam až může klesnout pověst starobylé vyhlášené Kühnelovy hospody ve Svobodě nad Úpou u kostela, známé v padesátých letech jako hotel „U Kozlovských" svědčí už sám její lidový pejorativní název. Přitom její zakladatel a dlouholetý majitel Alois Kühnel, narozený ve Svobodě 2. července 1871 ji úspěšně budoval od začátku 20. století až do konce druhé světové války. Hostinský s důvěrnou přezdívkou „Papa Kühnel" byl všeobecně vážený regenschori v místním kostele Jana Nepomuckého, člen pěveckého spolku Harmonie, předseda společnosti hostinských a výčepních, také mysliveckého spolku a působil v mnoha dalších veřejných organizacích. V roce 1917 poskytl přístřeší nejznámější svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit", která sdružovala po vzoru celosvětové společnosti „Schlaraffia" většinu mužských místní společenské smetánky se smyslem pro recesi, přátelství, humor a umění. Ale jak říká autor Josef Škvorecký ústy majora Terazky - čo bolo, bolo. Po roce 1945 převzal prosperující podnik do národní správy Miloš Bubeníček. Jeho jméno se z obecního povědomí docela vytratilo. Pamětníkům utkvěl pozdější název „U Kozlovských", který vydržel i když tam šéfoval pan Kelner. Koncem padesátých let to už bylo vykřičené hnízdo neřesti, o kterém se uvažovalo jako o budoucí klubovně mládeže. Kdyby tehdy bývali byli nějací bezdomovci, asi by to bylo jejich samozřejmé útočiště. Kdyby existovali squatteři, bylo by jich v domě celé hejno. A být ve Svobodě nějací „nepřízpusobiví", nezůstalo by v kdysi honosném vybydleném interiéru ani prkýnko. Přesně v ten čas jsem v noclehárně v prvním patře strávil jednu neplacenou nezapomenutelnou noc.

Na jednotlivé detaily už si dnes nevzpomínám. Na to, že to bylo ze soboty 25. na neděli 26. července 1959, dám ruku do ohně. Tenkrát jsem si ještě podobné krávoviny pečlivě zapisoval do kalendáře. S kamarádem Zdeňkem Kratzerem jsme se ocitli v peřinách se dvěma Kalupinkami, které tvrdily, že jsou z Prahy - Bubnů. Ta „moje" si nechala říkat Jana a to mi pro danou chvíli stačilo. Původně jsme měli v plánu něco úplně jiného, ale nakonec jsme celou noc prořehtali. Zdeněk totiž hned na úvod nasadil svoje parádní číslo s očima. Dokázal si bleskurychle obrátit horní víčka naruby a ono mu to tak drželo. S bulvami v sloup předváděl utopence nebo retardovaného jedince s nevyvinutým intelektem a děvuchy tak přiváděl do extáze. Samozřejmě došlo i na Mašlonku, jehož imitováním byl Zdeněk pověstný. Každý náš pohyb komentoval měkkou slovenštinou s dikcí známého rozhlasového reportéra jako hokejový zápas našich vítězných hochů na mistrovství světa v ledním hokeji v Praze v roce 1947, kterým se Štefan Mašlonka proslavil. Já jsem Zdeňkovy svébytné komentáře měl mnohokrát naposlouchané, ale holky ječely nadšením. A smích je jak známo velmi nakažlivý. Vmžiku tam s námi byla všechna ta známá jména z rádia. Bóža Modrý, Zábroda, Konopásek, Troják, Drobný, Roziňák, Bouzek.... včetně trenéra „Matěje" Buckny. Mašlonkovo Ojojoj! procítěně reprodukované střídavě jako povzdech, zatracení, údiv i pochvala vyvolávalo nové a nové salvy smíchu. Když jsem se za kuropění plížil domů, byl jsem utahanej jak po šichtě u nádvorní party. Což byl tehdy Zdeňkův denní chleba. Přes hokej jsme se vlastně seznámili. Ne že bych byl úplný sportovní antitalent. První vnímavé roky dětství jsem však prožil v hospodě a to člověka poznamená. Takže jsem byl vždycky spíš kavárenskej. Hokej jsem znal opravdu jen z toho rádia. Když začala přenosy z utkání vysílat televize, nebyl ještě dlouho přijímač v každé rodině. Po návratu z učňovského vandru na Vysočině, jsem někdy chodil koukat na televizi do vrátnice bývalé Weisshuhnovy papírny, kde to měl Zdeněk na povel. Později tam sloužila jako vrátná jeho starší sestra Marta. Měli tam důmyslnou fólii před obrazovkou, takže jsme tehdejší černobílé vysílání mohli sledovat v „barvách". Což byla pro rozlišení hokejových mančaftů docela výhoda. Když tam nebylo moc zapálených fandů, vypnul Zdenda občas zvuk a „svojsky" celé utkání komentoval. V letních podvečerech bylo daleko zajímavější pokoukání na volejbalovém hřišti za dřevěnou budovou závodní jídelny naproti papírně. Jen o pár let starší sportovně založené paničky tam chodily s vervou pinkat rekreační volejbalové bago. Krasavice Helenka Martincová, štíhlá Zorka Steinerová, mrštná Zdena Oravcová, energická Věra Schroffelová a několik dalších dirigované statnou Bobinou Pivničkovou předváděly svá spoře oblečená opálená těla. Mnohé hrály odbíjenou údajně i závodně za TJ Tatran. Pochopitelně si tam chodili zahrát i muži, ale ti byli mimo mé rozlišovací schopnosti - jak s oblibou říká jeden bývalý pražský baskeťák. V zimě postavila vždycky parta nadšenců dřevěné mantinely přírodního kluziště, které snad mělo i parametry hokejového hřiště protože se tam stejně jako na stadionu za sokolovnou hrávaly i oficiální zápasy. Hlavně ale oblíbené „srandamače" mezi zaměstnanci jednotlivých papírenských provozů. Ty měly „standing ovation" mnohokrát i během hry. Už tam mě Zdeněk Kratzer zaujal, jak komandoval všechny ostatní a hlavně, že měl největší hokejku. Dnes už vím, že je to u brankářů celkem obvyklé. Jinak se naše cesty dost rozcházely. Jemu stačila hospoda a půllitr národního moku. Já jsem v jurodivých jinošských letech s decentním vztahem k alkoholu razil zásadu - kde není víno, hudba, tanec a ženy, není nic pro mě. Kdyby se můj kamarád neupil k smrti, mohl dodnes jezdit po republice s pořadem „Na stojáka" nazvaném The best of Štefan Mašlonka and Gabo Zelenay and Karol Polák. Podle generálky tenkrát v „Kozláku" by měl úspěch předem zaručen.

In.: Poznámky k životopisu (nepublikováno)