Freiheit

Při úředním sčítání k 1. dubnu 1922 bylo v našem městečku pod Rýchorami před 99 lety podle zápisu v obecní kronice oficiálně celkem sedm volů. Sarkastické připomínky, že o ně není nouze ani dnes ponechme stranou. Tentokrát mám na mysli opravdu jen ona dobrácká těžkotonážní tažná zvířata, která zlomyslný chovatel vykastrováním ochudil o jejich přirozené poslání. Takový vůl byl v zápřahu levnější než kůň a pracant k nezaplacení. Někteří se objevili několikrát i na kuriózních fotografiích zapřažení do kočáru pro obveselení přihlížejících. Anebo je to stále jen ten jeden a tentýž? Podle některých starousedlíků se prý jmenoval Bubi. Nejznámější snímek, který se snažím publikovat při každé vhodné i nevhodné příležitosti mi při vstupu České republiky do Schengenského prostoru dokonce posloužil jako „vtipná" novoročenka. Fotografie je na první pohled dílem profesionála, s největší pravděpodobností majitele místního vyhlášeného foto atelieru u kostela Josefa Jeschke.

Ostatně civilnější záběry se čtveřicí původních dřevěných domků na náměstí i s fotogenickým zvířetem vyjíždějícím z uličky, tentokrát s klasickým žebřiňákem zvěčnil na pohlednicích pan fotograf mnohokrát. (A nebyl sám. Pro žánrový snímek s hospodářským zátiším bez kašpařin a maškarád si na svobodské náměstí zajel v roce 1927 i významný fotograf Krkonoš Rudolf Slavík z Jablonce nad Jizerou. A také třeba pedagog Bohumil Vavroušek z Prahy v roce 1933, kterému jiný vůl na jiném místě náměstí kapánek utekl ze záběru. Inu - vůl!). Malebný štít domku čp 49 s podsíní a firmou bednáře Augusta Wende byl pro legrační spřežení nejen domovem, ale zároveň ideálním pozadím. Jako u většiny starých podsíňových domů byl i zde při vstupu z náměstí do chodby vlevo chlév se samostatným vchodem z boční uličky a vpravo krámek řemeslníka. Obytné místnosti a dílna byly vzadu. Je téměř biblickým podobenstvím, že po odeznění válečných událostí vystřídal v padesátých letech vola ve stáji osel. A nezbývá, než znovu zalitovat, že unikátní stavební komplex ač chráněný památkovým úřadem byl neuváženě a nenávratně zbořen v polovině šedesátých let minulého století. Podobná skupinka pasažérů jen v trochu přemístěném seskupení je i na necitlivě ořezaném novinovém snímku datovaném rokem 1932. Přispěvatelka krajanského listu Riesengebirgsheimat s odstupem tří čtvrtin století ztotožnila pouze „babku" stojící vpravo jako svou příbuznou Johannu Pieschel rozenou Rindt, v té době šedesátiletou majitelku sousedního domku číslo 50, kde měla krámek s prodejem ovoce a zeleniny. Můžu doplnit, že se narodila v Heřmanových Sejfech (dnešním Rudníku) 14. ledna 1870 a do Svobody se přistěhovala s manželem Josefem Pieschelem, rodákem z Dolní Olešnice u Vrchlabí, později továrním dělníkem z papírny firmy Piette 1. září 1895. To nejlepší nakonec. Bohužel nikoliv podle kvality. Značně opotřebovaná amatérská fotografie s neodmyslitelnou patinou let z rodinného alba hostinského Aloise Kühnela použitá v titulu je zajímavá ani ne tak pro již známý volský motiv se změněným obsazením, nýbrž vzácným pohledem na zaniklý dřevěný dům rodu Kühnelů s číslem 11, patřící do nejstarší chaotické zástavby kolem kostela. O tom, že vůl v ulicích patřil v době mezi světovými válkami k samozřejmému koloritu podhorského městečka Svobody nad Úpou, vypovídá i fotografie alegorického vozu z jisté pompézní spolkové slavnosti, kde je vedle makety jednoho z nejstarších domků v hlavní ulici s číslem 110 vkomponován i model zemědělského vozu se dvěma tažnými volky jak vyjíždějí z průjezdu.

In.: Svoboda fórum XXXII. ročník / číslo 849 / duben 2021