Freiheit

Zima v Janských Lázních to není a nikdy nebylo jen lyžování, jak by se mohlo zdát na první pohled podle současného špičkového Ski areálu Černá hora. I když před zavedením lyží do Krkonoš koncem 19. století se pěstovala sotva pěší turistika a jako jediný sportovně dopravní prostředek sloužily místním horalům všestranně použitelné saně rohačky. Dávní předkové mnoha obyvatel východních Krkonoš, alpští dřevaři, si je spolu s krosnami a sněžnicemi přinesli ze své domoviny, Štýrska, Tyrolska a Korutan. Brzy je začali užívat vedle stahování dřeva i k letní přepravě sena a se sílícím rozvojem cestovního ruchu stále častěji také k dopravě zimních hostů.  Oficiální lázeňská sezóna trvala sice jen od 1. června do 20. srpna, ale horské boudy, přestavěné na celoročně obyvatelné penziony, lákaly stále početnější obdivovatele zimních krás.

Z bujaré zábavy omladiny se stal vítaný přivýdělek horáků v zimních měsících. Rohačky řídil zkušený horal a na balíku slámy, později už v pohodlně upraveném sedadle, si užívali adrenalin solventní návštěvníci. Do kopce tahali několik saní za sebou koně. Upravené sáňkařské dráhy rostly jako houby po dešti a v době před I. světovou válkou se do centra městečka sjíždělo téměř od každé významnější výše položené boudy. Majitel Černé boudy Robert Bönsch vybudoval v roce 1908 sjízdnou dráhu jak do Janských Lázní tak do Javořího dolu. V trase současné sáňkařské dráhy po Zvonkové cestě šlapal těch 3,5 km ke startu u Zineckerovy boudy vítěz závodu z 11. března 1900, janskolázeňský borec Winkler jednu a půl hodiny. Dole byl za 4 minuty a 38 vteřin. Vyhledávané sanice vedly i od Hoffmannových Bud, od dnešní Ludvíkovy boudy tehdejšího majitele Erlebacha, ze Zlaté vyhlídky i Hladíkovy výšiny. „Otec sáňkování" učitel Kajetán Bayer uspořádal první opravdové závody s měřením času a odměnami v cíli právě v zimě na přelomu let 1899 a 1900. Berthold Lessenthin jim v knize Krkonoše v zimě dokonce přiřkl prvenství na sever od Dunaje. To už se mezi rohačkami míhaly i lehké sportovní sáňky s jednoduše zahnutými sanicemi, uzpůsobené k vynášení do kopce pohodlně na zádech jako krosna nebo batoh. Jen pozdější výrobky místního všeuměla Johanna Pohla z Mariánské výšiny měly prodloužené sanice spojené do typického ozdobného nosu. Výbornými typy saní zásobovala místní sportovce i firma Fröhnel a Feist z nedaleké Svobody nad Úpou. Její následovníci Weinelt a Bönsch dokonce přišli v sezoně 1930 - 31 s převratnou novinkou, sáňkovou řiditelnou lyží „Sensat", jakousi sněžnou koloběžkou či skromnější variantou prvních celodřevěných skibobů. Také opravdové boby měly v obci zastoupení. Osádka závodního čtyřsedadlového bobu, zaparkovaného v bývalých stájích vedle dnešní tělocvičny, vyjížděla i na vyhlášené závody do Sklářské Poruby. Malé boby vlastnili i mnozí soukromníci, jako třeba baron de Liser z Faltisovy vily č. 50 nebo pan Petratschek z hotelu Evropa č. 72. Velké oživení sáňkařského sportu přinesl v roce 1913 tisíc metrů dlouhý elektrický vlek vedoucí od pošty až ke Zvoničce. Vybudován byl vedle státních dotací s výraznou finanční podporou továrníka Dixe z Temného Dolu a hoteliéra Josefa Schiera z Janských Lázní spolkem zimních sportů „Úpské údolí", založeným 6. 12. 1904. Po třech letech provozu muselo být měděné lano odevzdáno nenasytnému válečnému průmyslu. Vlek byl zásluhou ing. Halwy z poříčské elektrárny modernizován a znovu spuštěn v roce 1919. Zanikl s upadajícím zájmem o sáňkování, které zcela vytlačily lyže. Hlavně však s výstavbou nové silnice z Maršova na Hoffmannovy Boudy v roce1920, která jej křižovala a následným spuštěním lanovky v roce 1928. Na početných kurtech pro odbíjenou i tenis se prý na přírodním ledě také bruslilo a dokonce hrál hokej. Několik sezon se před Kolonádou scházeli hráči při exotické metané, předchůdkyni stále oblíbenějšího halového sportu curlingu.

In:Veselý výlet 31/2009