Freiheit

Panství Vlčice, spravované od konce 14. století až do pobělohorských konfiskací vladyckým rodem Zilvárů z Pilníkova, kteří se později psali též z Vlčic nebo ze Silbersteinu, tvořilo od prvopočátků nedílnou součást Trutnovského manského kraje. Na severu zasahovalo vysoko do hor, do těsného sousedství „hřebenových" držav krkonošských pozemkových majitelů. V oblasti Janských Lázní se přímo dotýkalo Černé hory, jedné z nepřehlédnutelných krkonošských „tisícovek". Poslední z více než dvousetleté generační řady Zilvárů, prvně připomínané Ješkem v roce 1388, byl Adam III., odsouzený v roce 1622 za účast na stavovském povstání ke ztrátě statků a vypovězení ze země. Panství připadlo generalissimovi Albrechtu z Valdštejna, který je připojil ke svému Frýdlantskému vévodství a v roce 1627 pronajal na 30 let císařskému plukovníkovi Danielu Hebronovi. Po jeho smrti prodala vdova roku 1638 vlčické statky vévodovi Jakubu Weiherovi z Marienburgu, jemuž byl císařským rozhodnutím z roku 1650 majetek nadále ponechán jako zpupný. Jeho dcera Cecílie Eleonora, v jejíchž žilách kolovala po matce také krev slezských magnátů Schaffgotschů, se provdala za hraběte Breunera, císařského komoří a osvědčeného generála původem z Nizozemí.

Když ovdověla, využila lákavé nabídky Jana Adolfa I. ze Schwarzenbergu, jehož jméno souzní s německým názvem Černé hory jen čirou náhodou a v roce 1675 mu poměrně chudé a nevýnosné panství za 180 000 zlatých rýnských prodala. 500 dukátů navíc byl osobní dar hraběnce při uzavření kupní smlouvy. Pět generací Schwarzenbergů se v následujícím století, po které spravovali vlčické panství, výrazně zapsalo do historie této části krkonošského podhůří. Zavedením plátenictví, spojeným s pěstováním a zpracováním lnu v míře do té doby nebývalé, poskytli na mnoho let zaměstnání poddaným, pro které bylo zemědělství hlavním zdrojem obživy. Ještě v polovině 18. století uvádí statistika na celém panství 1271 osedlých žijících v 1164 domech ve dvou městečkách (Pilníkov a Svoboda nad Úpou) a 14 vesnicích, z nichž 829 lidí se živilo tkalcovstvím a přádelnictvím. Další podnikatelskou aktivitou nových majitelů byla snaha o vzkříšení věhlasu těžby zlata na Rýchorách, která skončila neúspěchem definitivně v roce 1771. Naopak úspěšná avšak všeobecně méně známá byla výroba papíru v Mladých Bukách, zahájená na podzim 1689 třemi druhy papíru opatřeného filigránem rodového znaku. Nájemci knížecí papírny z řad papírenských odborníků zásobovali rozsáhlé schwarzenberské majetky v roce 1731 již 16 druhy papíru. Ke kladům schwarzenberského panování lze přičíst i založení nadačního špitálu pro vysloužilé zaměstnance panství ve Svobodě nad Úpou v roce 1683 a financování přestavby zdejšího kostela v sedmdesátých letech 18. století. Jejich největší a trvalou zásluhou je však bezesporu významný podíl na rozkvětu Janských Lázní. Samotě s léčivými prameny, kaplí a provizorní krčmou vtiskli teprve oni lázeňský charakter rozsáhlou výstavbou nových zařízení a poskytováním různých služeb. Již první majitel Jan Adolf I. dal vystavět šest nových budov a opravit starý mlýn na místě vyhořelého hamru. Zároveň pověřil moravského zemského fyzika Dr. Hetmayera provedením chemického rozboru léčivé vody a jeho zveřejněním v historicky prvním odborném spisku o Janských Lázních z roku 1680. Útlá knížečka kromě popisu lázní uvádí i případy jednotlivých uzdravených pacientů. Tak po čtvrt tisíciletí víme, že si tu léčil Christof Köppel z Kladska pakostnici neboli dnu. Václav Košťál z Hořic se ve zdejší vodě po třech návštěvách v roce 1679 zbavil tlaku na hrudi, což se mu předtím nepodařilo v Karlových Varech ani Teplicích. Jeden sedlářský tovaryš z Kowar se tu koupelemi vyléčil z malomocenství, když před tím zbytečně utratil za léky třicet říšských tolarů. Brzy po převzetí panství Ferdinandem, v roce 1685 stálo vedle hospody, mlýna a lázeňského domu nad pramenem už 22 nových domů. Ani majetkové spory nejsou výsadou jen velkých držitelů statků kolem zemské hranice. I mezi drobnými feudály v podhůří se sousedské neshody vlekly dějinami jako červená nit. Po jejich klidném vyřešení došlo k vytýčení hranic vlčického dominia. Prostší mezníky z červeného pískovce s pořadovým číslem a letopočtem 1755 se na řadě míst ještě vyskytují. Mohutné opracované hraniční kameny z let 1752 a 1753, vztyčené na významných bodech, zdobil výrazný znak Schwarzenbergů s knížecí korunou a řádem zlatého rouna.  Mezníky byly krásnou kamenickou prací, jeden z posledních stál před hostincem Hoffmannova bouda. Úplně poslední se „ztratil" v osmdesátých letech minulého století z Čisteckého Bolkova, aby se „objevil" v zámeckém parku v Lázních Bělohrad. Jistě přijde čas, kdy se vrátí zpět do Janských Lázní.

Zda k prodeji nevýnosného panství, značně vzdáleného od ostatních schwarzenberských držav vedly jen potíže v komunikaci zastupujících ředitelů s ústřední správou a snaha po scelení především jihočeských majetků, či jej ovlivnilo i selské povstání ve východních Čechách v roce 1775, může být předmětem dohadů. Faktem je, že Jan I. Nepomuk Schwarzenberg ukončil krkonošskou vlastnickou epizodu směnou panství Vlčice, rozšířeného v té době ještě o statky Heřmanovy Sejfy (Rudník) a Javorník, za majetek zrušených klášterů v Třeboni, Borovanech a Zlaté Koruně v roce 1782. Připomeňme si alespoň stručně těch pět zmiňovaných vládnoucích knížat. Jan Adolf I. (1615 - 1683) rytíř řádu zlatého rouna, po smrti svého staršího bratra jediný potomek rodu pocházejícího z Dolních Frank, se stal zakladatelem rodové državy v Čechách. Ovládal pět jazyků a ve službách císařova bratra, arcivévody Leopolda Viléma dosáhl vysokých hodností. V roce 1654 získal inkolát čili právo trvale se usadit v Čechách, které využil postupným nákupem mnoha statků. V roce 1670 byl jmenován prezidentem říšské dvorní rady a povýšen do knížecího stavu. Dne 20. října 1671 mu císař udělil titul nejvyššího palatina s řadou práv a výsad. Jeho syn Ferdinand Vilém (1652 - 1703) rozšířil majetek i erb o dědictví svého tchána hraběte ze Sulzu. Ve své závěti ustanovil dvě nezávislá rodová svěřenectví, uskutečněná až v roce 1802. Po něm nastoupil Adam František (1680 - 1732) typický barokní šlechtic se zájmem o umění. Své lesy pokládal za nejkrásnější poklad Českého království. Vysoký funkcionář u císařského dvora výrazně rozšířil rodové jmění o Eggenberské dědictví. Finančně podporoval svatořečení Jana Nepomuckého. Na honu u Brandýsa nad Labem ho nešťastnou náhodou zastřelil císař Karel VI. Jeho nástupce Josef I. Adam (1722 - 1782) zastával stejně jako jeho předkové vysoké funkce u dvora. Byl nejvyšším hofmistrem Marie Terezie a Josefa II. Jeho záliba v umění vedla k velkým stavebním akcím na zámku v Krumlově i na jiných zámcích a k podporování hudební činnosti. Poslední z vlčických majitelů, Jan I. Nepomuk (1742 - 1789) se cele věnoval správě svého majetku. Jako poslední člen rodu měl povoleno vydat vlastní minci. Škoda, že velkorysé plavební dílo, Schwarzenberský kanál, postavil na Šumavě a nikoliv v Krkonoších pod Černou horou.

In.: Veselý výlet 34 - léto 2010 (upraveno redakcí)