Freiheit

Trpaslíky nemám rád, stejně jako děd Vševěd Járy Cimrmana. Zvlášť ty, kteří se vydávají za Krakonoše. Ale v zájmu objektivity, protože dobře vím, že Duch hor může mít podob nepočítaně a jeho nekritickým obdivovatelům nezbývá než se s tím smířit, vezmu občas některého na milost. Já je ovšem nechytám ani na vařenou bramboru ani na škvarek. Ani na ně nemám takové zařízení jako vynalézavý Vševěd z Cimrmanova parádního kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký, abych jich ráno vytáhl takových šest, i pět. Já si je musím za ušetřený peníz poctivě koupit. Jeden takový mrňous se už dlouho hlásí jako adept na reprezentanta pro měsíc prosinec. Snad proto, že v předvánočním čase by si měli lidé navzájem odpouštět své prohřešky, promíjím neznámému tvůrci, který zřejmě šmik šmik řezbářským dlátem umí a přitom má o krkonošském obrovi takové zvrácené představy. Nejen, že je panáček opravdu mrňavý - s podstavcem až po bambuli na kulichu měří všeho všudy 18 centimetrů. Ovlivněn módními amerikanismy, vyřezal mu mistr i tu čepici némlich stejnou jakou nosí Santa Klaus. Poláci, kteří přišli do Krkonoš ze zemědělského zapadákova východních Kres, Volyně a Haliče teprve se změnou hranic po druhé světové válce a vědí o majestátné a démonické postavě slezského Rübezahla s odpuštěním „prd a vořech" si právě takového prcka oblíbili. Říkají mu Skarbnik - strážce pokladů v podzemní říši. Jeho veličenstvo Krakonoš, jak Rýbrcoulovi důvěrně říká české etnikum, má ale takových pidimužíků v dolech, jeskyních a slujích svého horského panství od Jizerských hor až k Adršpachu k dispozici jako smetí.

Co naplat, do hejnka svérázných, originálních a navzájem odlišných Krakonošů různého provedení patří. Zejména, když se s okamžikem našeho seznámení pojí veskrze příjemné vzpomínky. Koupil jsem ho po dlouhém váhání v Peci pod Sněžkou v pátek 25. června 2010 na vycházce s Mílou Bartošem, jeho ženou Margit a dalšími přáteli Veselého výletu při zastávce na kafíčko v cukrárně před parkovištěm U kapličky. Vraceli jsme se ze Setkání potomků krkonošské šlechty a instalování hraničního kamene u Luční boudy na památku výročí 300. let od ukončení vleklých hraničních sporů. Čekala nás ještě vernisáž výstavy fotografií Christiny Czernin - Morzin v galerii Veselý výlet. Po dni plném zážitků v milé společnosti jsem se nechal snadno přesvědčit k furiantskému „rozšoupnutí" a zakoupení dřevěného panáčka. Stál rovných 150 českých peněz a celou událost zdokumentoval všudypřítomný pohotový fotoreportér Pavel Křivka.

Nepublikováno