Freiheit

Jsem celoživotní nekuřák. Totéž se o Krakonošovi, který by bez dobře zakouřené fajfky byl poloviční, říci nedá. Většinou ji okázale třímá ve volné ruce a jen v hodně nóbl prostředí ji decentně skrývá v záhybech pláště. Že by si ale někdy labužnicky odkládal cigárko vis-à-vis jinému společníkovi, nota bene snad dámě, soudě podle miniaturních rozměrů 8 x 8 cm a 28 mm na výšku měřícího skleněného popelníčku, tak to ani náhodou. To jen vynalézaví obchodníci využívali jeho popularity při výrobě upomínkových předmětů v minulosti stejně jako dnes. Dokonce se mi zdá, že mnohem rafinovaněji, vynalézavěji a hodnotněji než ti současní. Zarazit může snad jen umístění Krakonošova portrétu zrovna na popelníček. Ale když může být i na otvíráku na pivo a dokonce na smradlavém sýru, proč ne? Tak jako dumal Jiří Šlitr ve svém kultovním recitálu Ďábel z Vinohrad z roku 1966 na scéně divadla Semafor nesmazatelně spojeném s tím nejlepším z „golden sixties" mé generace ve slavné Soudní obhajobě slovy Jiřího Suchého - kdo je otcem toho děcka? - lámal jsem si hlavu i já. Nikoliv ovšem nad kolébkou mých potomků. Zajímal mě autor té líbivé roztomile působivé jednoduché malůvky s Krakonošem na dně docela ušlechtilé nádobky z čirého skla se sice praktickým leč v podstatě odpudivým posláním. Snad právě to si všichni propagátoři nezdravého a neestetického zlozvyku uvědomovali. Většina kuřáckých potřeb jsou z výtvarného hlediska cenné, propracované předměty ze vzácných materiálů se značkami a podpisy tvůrců zvučných jmen. Taková sbírka dýmek, popelníčků, dóziček na tabák nebo vynalézavých pouzder na doutníky a cigártašek, v neposlední řadě i pestrých papírových cigaretových krabiček (odmyslíme-li si ty současné s anatomickými detaily vyhřezlých vnitřností) to je i pro sběratele nekuřáka pohlazení na duši.

Uvedený artefakt nepochybně není zdaleka tak starý, jak vypadá. Autora podmalby bych i jako naprostý laik hledal v poválečném období minulého století klidně až po současnost. Retro letí. Když pominu anonymní malířky přímo v některé ze skláren, které nespočet druhů a velikostí podobných popelníčků chrlily na trh, napadají mě umělci akademičtí i amatéři s vazbami na region. Můj někdejší spolupacient z hradecké interny a spolurodák z Náchoda Jaroslav Cita s jemnou linkou kresby proslavený televizními Večerníčky, Josef Vik z propagačního oddělení Kary s až filigránským pojetím, spolupracovník a kamarád, aranžér Petr Chvalina s několika desítkami Krakonošů na kontě podle předloh jiných autorů. Zručný kreslíř byl i jednoruký malíř písma Václav Balcar. Na Trutnovsku působil malíř a grafik Karel Kratochvíl, výtvarníkem byl i ředitel muzea a kronikář Josef Šabacký. Pachatele často prozradí písmo - verzálkami jako podle šablony popisoval své mapy značkař profesor Stanislav Krause. Ti všichni a řada dalších včetně tradičně založeného akademika Charlese Mayera až po nedávno zesnulého živelného Miloše Trýznu by jistě byli schopni jednoduchý obrázek na dané téma namalovat. Chyba lávky! Spojí-li debilně uvažující autor své síly s chytrou „umělou inteligencí" hned je tu zlatá střední cesta. Ačkoli i ta obvykle nikam nevede. Jak s oblibou říkají notoričtí sázkaři - je to 50 na 50. Žádná varianta se nemá předem zavrhovat. Anonymní malířky zejména. Identický popelník mají v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově s nápisem Vrchlabí. Na aukcích a v bazarech se objevují i jednotlivé krkonošské boudy a květena o městských vedutách téměř z celého světa nemluvě. Suvenýry z masivního litého čirého i tónovaného skla různých tvarů, někdy s brusem nabízené jako český křišťál vyráběly v druhé polovině 20. století podniky sloučené později pod firmu Crystalex. Autorem předlohy býval prý obvykle podnikový grafik. Tak prosté to je.

Nepublikováno