Freiheit

Představovat někomu, kdo zabloudil na tento web Krakonoše, je nejen hodno poklepání na čelo s pochybnostmi, že někdo takový vůbec žije. Generaci mých vrstevníků, pro niž jsou i baby boomers „mladí cucáci", stejně jako „Husákovy děti", mileniálové, displejem osvícená generace Z i současná drobotina bez občanského průkazu, pro kterou vymyslela název Alfa nepochybně už umělá inteligence, však sem tam zacukají koutky úsměvem i při zaslechnutí jména Jiří Winter. Odchovanci satirického týdeníku Dikobraz, který s pokryteckým heslem „S úsměvem jde všechno líp" v záhlaví vycházel od roku 1945 až do pádu totalitního režimu, humorné postavičky fenomenálního pražského rodáka (12. července 1924 - 30. října 2011) všestranného umělce, malíře, kreslíře, grafika, ilustrátora a karikaturisty poznají na první pohled. Jenom Krakonošů by se daly shromáždit desítky. Aby ne, když za svůj život doloženě stvořil přes 35 000 kreslených vtipů, čímž zaujímá čelní místo v Guinessově knize rekordů. Ilustroval stovky většinou humoristických knížek, byl plodný spisovatel i básník, animátor a designér, antropolog, orientalista a celoživotní sběratel kuriozit. Má hlava nebere, když někdo v zemi České beze studu tvrdí, že pseudonym Neprakta v životě neslyšel. Ale takový už je život. Nikdo neví všecko. A je nás hrstka, co si z života před nástupem digitální epochy aspoň něco pamatujeme. Jistý Sokrates (alespoň podle Platónova tvrzení) údajně prohlásil „Vím, že nic nevím", čímž (nejen) se zařadil mezi filozofy.

Tož hupky - dupky na začátek a zkusme to znovu a jinak. Nepraktův pantáta s kyticí hub na jedné z celé řady žertovných poštovních pohlednic dokonale zapadá do letního období začátkem července, kdy má čtvrtého svátek sv. Prokop na vedlejšák rozsévající houby i v říši Krakonošově. Známého světce, českého zemského patrona a krotitele ďábla v mysliveckém hopsafraku se zeleným tralaláčkem na hlavě si takhle dovedu představit ještě míň než Krkonošského milostpána. Ostatně tohle téma už tu jednou bylo v Zajímavostech časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2012 / 7. Při vědomí, že Krakonoš může mít podob nepočítaně, ponechme prvnímu opatu benediktinského kláštera na Sázavě kněžskou důstojnost. Jako patron hornického povolání není v kraji pod Rýchorami světcem neznámým. Mně je sympatický pozdějším životem poustevníka, což je mi stále bližší. A urputností, se kterou se ani v nuzných prostorách jeskynní poustky nevzdal jednoho ze svých atributů - knihy. Houby jsou požehnáním lesa, ať je rozsévá kdokoliv. Mnišský počátek obou bájných rozsévačů jakoby na tu manu nebeskou dával zlatou pečeť zaručené kulinářské kvality.

Nepublikováno