Freiheit

Měl jste pravdu, pane Werich. Šaty dělaj´ člověka. Při pohledu na nesourodou dvojici mě milých postav je to zvlášť patrné. Moje největší osobní asistentka z Charity, která si říká Éro, momentálně navlečená do historického mundůru trutnovských ostrostřelců z Klubu vojenské historie, známá sportovním fajnšmekrům také v různobarevných dresech špičkových republikových i zahraničních reprezentačních družstev basketbalu, včetně těch z olympiád, světových i evropských mistrovství a kupy prestižních Cupů, zapsaná na čestné listině mistrů sportu, by mohla jít po ulici třeba nahá, a přesto by se za ní každý ohlédl. Zatímco kostým Krakonoše na sebe může navléknout kdokoliv a stále je to pro veřejnost především Krakonoš. Jen málokoho zajímá, jestli je v převleku Pepa Novák nebo Honza Horák. Zejména týpci, kteří s odložením umělého silonového plnovousu (už ani ta tradiční koudel jim není echt) jsou obyčejní strejci jako já nebo ty.

Právě takové Krakonoše zrovna nemusím, ale co se dá dělat, do seznamu Krakonošových představitelů patří. Mnohem přirozenější jsou chlapáci, kteří i v „civilu" vypadají jako majestátní zástupci bájného pána hor. Obyčejně to kazí jen svým všeobecně známým „vedlejšákem". Potkat nejvyššího vládce na Krkonoších za volantem autobusu, v montérkách při výkopu kanalizace nebo za kancelářským stolem plným razítek, může být v očích nesoudných kritiků kaňkou na jeho majestátu. A pak je nepočetná elita těch celoživotních Krakonošů, kteří vypadají jako Krakonoš a jsou Krakonošem čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, že i silné nátury při setkání s nimi začínají věřit na bajky, pohádky a kouzla. Žít pan Buchal, pro mě osobně absolutní jednička ze všech, strčil by všechny ty uměle oživené Rýbrcouly splácané z ptačí hlavy s orlím zobanem a jeleními parohy (taková blbost) s tělem ukradeným králi zvířat, kozlíma nohama a rozeklaným ocasem s poutnickou holí v pařátech do plátěné mošny a hodil do Labského vodopádu a nestavěl je na piedestaly na vyhlídkových místech krkonošských hřebenů. I přesto, že některým se výtvarná hodnota upřít nedá a historický původ taky ne. Jen ta úporná snaha o jakoukoliv personifikaci toho vykonstruovaného zjevení nepůsobí ve srovnání i s nejkarnevalovější maskou Krakonoše vůbec démonicky nebo strašidelně. Spíš směšně jako nějaký nepovedený neohrabaný brouk z říše fantazijního hmyzu. A to naprosto pomíjím divého lesního muže Rübezahla ze slezské strany Obřích hor, v jehož jméně i vzhledu se odráží drsná nátura původních německých obyvatel. Jinak je to bez diskuzí náš člověk. Vraťme se ale k inkognito vousáči na fotografii. Spolky a instituce civilní jména svých oblíbených představitelů Krakonoše uvádějí nerady se zdůvodněním, že zejména pro děti je tak pohádkový hrdina kouzla zbavený, asi jako když pod rouchem Mikuláše objeví známý župan strejdy Petra. Proč se ale vymlouvají na zprofanovaný bruselský fóršrift GDPR na ochranu osobních dat, který je děravý jak řešeto. Zcela v duchu známého latinského rčení „Quod licet Iovi, non licet bovi". Není vola, aby nevěděl, že každý paragraf má dva konce. Při osobním dotazu jsou pánové většinou sdílní. A co neprozradí sami, vyzvoní sojka - práskačka, ve které si nevědomky hřejí hada na prsou. Jen tak lze doplňovat ověřený seznam „Krakonošových pomocníků". Spoléhat na dětinské kombinace AI bych v tomto konkrétním případě opravdu nedoporučoval.

Nepublikováno