Freiheit

Název článku o bezesporu nejznámějším obyvateli našich nejvyšších hor jsme si vypůjčili od pana Antonína Tichého - znalce krkonošské historie, ukázkového patriota a hlavně literáta, který se (nejen) Krakonošem zabývá už pěkných pár let. Následující řádky jsou vlastně koláží jeho textů, publikovaných v nejrůznějších periodikách. Při četbě se možná neubráníte dojmu, že Antonín Tichý je Krakonošův nejlepší kamarád...

Jana Patková

GERMÁNSKÝ KULTURISTA VERSUS ČESKÝ TAŤKA

Kdyby Krakonoš neexistoval, museli bychom si ho nejspíš vymyslet. Bájný duch našich hor se „narodil" krátce po proniknutí prvních odvážlivců do jejich nedotknutých hvozdů. Zkazky o něm rozšířili pravděpodobně mazaní Vlaši, hledači rud a drahých kamenů, aby si tak uchránili bohatá krkonošská naleziště. Po staletí pak žila v Krkonoších vedle sebe dvě etnika a jejich představy vládce pohoří byly tudíž dvojí. Germánský otužilý kulturista, zvláštní znamení „Pozor, je ozbrojen", se příliš nepodobá dobráckému taťkovi z hájovny s věčně vyhaslou ušmudlanou kypsovkou z českých poudaček. A přece oba vyšli z heraldické nestvůry na Helwigově mapě Slezska z roku 1561. Heraldickou figuru s orlí hlavou ověnčenou jeleními parohy, lvím tělem a kozlíma nohama, s dvěma ocasy, jedním lvím a na čtyřikrát rozeklaným kozlím a s poutnickou holí v pařátech, zvěčnil na skalisku Poledního kamene také trutnovský kronikář a malíř Simon Hüttel na nejstarší obrazové mapě Krkonoš jen o pár let později. Se změnami podoby se vyvíjelo i Krakonošovo jméno. Prvotní nesčetné obměny německého Rűbezahl, v literatuře známé od roku 1618, uvedl do širšího povědomí v několika svazcích příběhů lipský univerzitní profesor J. P. Praetorius. Na mystickém výkladu Rýbrcoulova jména byla dokonce založena celá věda. České jméno Krakonoš je v křestním listě horského obra teprve od roku 1824. Dramatik V. K. Klicpera měl tehdy šťastnou ruku, když jej vepsal do balady Krkonošská kleč. Když potom v polovině předminulého století do poklidného života krkonošských horáků vpadli turisté, s Krakonoši se doslova roztrhl pytel. K jeho jménu se dodnes hlásí kde kdo a kde co. Od hotelů a horských bud, divadelních spolků a tiskovin přes rychlík Praha - Svoboda nad Úpou, až třeba po to pivo nebo sýr. Krakonošův reklamní slogan: „V horách svých jsem tvým ochráncem" najdete opravdu všude. Na odznacích, na přívěscích, na štítcích na hole...  A hlavně na stovkách a tisících pohlednic. Když se do tvorby pohlednic natrvalo prosadila fotografie, objevili se i živí Krakonošové z masa a kostí, jak je ztělesnila řada postav a postaviček z krkonošských hor. A právě o nich bude řeč.

SETKÁNÍ S KRAKONOŠEM

Na Sněžce jsem byl poprvé se školním výletem ve druhé třídě. Lanovka toho léta roku 1949 jezdila pouze na Růžovou horu. Úsek na královnu pohoří se teprve dokončoval. Takže po svých. Při cestě zpět nám červnové proměnlivé počasí nabídlo i iluzi trosečníků uprostřed široširého oceánu. Zatímco na vrcholu svítilo sluníčko, několik desítek metrů pod ním se od obzoru po obzor rozprostírala zvlněná hladina načechraných obláčků. Byli jsme jen několik kroků od místa, kde se cesta ztrácela v bílém moři, když se z něj pozvolna začalo vynořovat Zjevení. Nejprve zelený klobouk s ohrnutou krempou, jaký nosíval můj dětský idol, lesní adjunkt Pekárek, s jezevčí štětkou a množstvím odznaků. Opálený obličej pod ním lemoval stříbřitý plnovous. Na širokých ramenou huňatá pelerína a pod ní pestrá kostkovaná flanelka na mohutné hrudi. Dlouhá poutnická hůl rozhrnula zbytek mlhy a objevily se i krátké jelenicové kalhoty a silné svalnaté nohy ve vlněných podkolenkách, obuté do bytelných šněrovacích bot. Krakonoš! Stáli jsme jako zasaženi bleskem s tlamkami dokořán a já jsem docela zřetelně postřehl, jak na mě beze slova šibalsky mrknul. V mžiku vše zahalil mlžný opar, plazící se za ním jako nekonečný závoj. Až za mnoho let mi zlé jazyky vyzradily, že to byl nejspíš vysloužilý harrachovský fořt, Jindřich Buchal - Benecký, který takhle v Peci krakonošoval. Není divu, že byl vděčným námětem nejen oficiálních pohlednic, ale též tisíců amatérských záběrů návštěvníků hor, kteří se s ním rádi fotografovali. Jeho stylizované portréty od malíře Jeřábka v šenku hospody Na Peci, ve Hvězdě a v mnoha jiných jsou všeobecně známy. Byl však zobrazován i na štítcích na hole, přívěscích, odznacích, jako žádný jiný od té doby. Pro nakladatelství Orbis jej mnohokrát fotografoval Zdeněk Menec ze Špindlerova Mlýna. Jeho kolébka stála v Beskydech, kde se 22. 5. 1885 ve Staré Bečvě narodil. Absolvoval lesnickou školu v Hranicích; ve 24 letech se oženil a měl 5 dětí. První službu nastoupil u Řádu německých rytířů v Karlově Studánce v Jesení­kách. Skončil u hraběte Jana Harracha jako nadlesní a spra­voval revíry Benecko, Vítkovice, Rezek a Janova hora. V le­tech mezi válkami byl i literárně činný. Napsal např. knihy Ze starých mysliven, Les a lidé, Z hor, Tatrmani a nesčetně příspěvků do odborného mysliveckého tisku. Od roku 1945 žil v Peci pod Sněžkou, na Pecké samotě čp. 1, v roce 1954 se přestěhoval do Velké Úpy. Škoda jen, že ten chlapecký zážitek z roku l949 z prvního setkání s živým Krakonošem už nejde zopakovat.

CELÁ ŘADA KRAKONOŠŮ

Díky fenoménu televize je bezpečně mediálně nejznámější Krakonoš z Krkonošských večerníčků. Ztvárnil ho představitel chlapáckých rolí z divadla F. X. Šaldy v Liberci, herec František Peterka. „Příjezd Krakonoše", největší sezónní svátek lyžařů v Harrachově i podobnou akci ve Strážném měl dlouhá léta v diáři podtrženou červeně příležitostný Krakonoš Oldřich Janoušek. Svůj karnevalový převlek nijak neskrýval a v čele maškarního reje včetně populárních čertů mu docela slušel. Patří mu primát v počtu 30 odsloužených sezon, které mu jeho předchůdci Bosák, Hendrych i Mach mohou jen závidět. Nástupce v „úřadě" pan Beneš má tak laťku pěkně vysoko.  Pan Janoušek je také prvním Krakonošem co znám, který odešel do penze. Své stařičké ski, patrné i na zimní pohlednici Miloslava Kose, však přesto ještě občas obouval. V dobách, kdy na Černé hoře přepadal turisty jen svérázný janskolázeňský fotograf Celba se svým vycpaným medvědem, strašíval občas rozjívenou rekreantskou omladinu na Zineckerových boudách svým zjevem tamější správce František Umlauf. Tam jej také objevil jeho „dvorní" fotograf Jiří Havel. Krakonoš ze Svobody byl k stáru chabrus na nohy a rád se vyhříval na sluníčku. Svou důstojnost však neztratil ani o holi a v bačkorách. Mistr Jiří Bruník charakterizoval svého Krakonoše lakonicky dvěma slovy: hodný člověk. Dobrota z něj i přes zasmušilý výraz vyzařuje i na nejznámějším aranžmá s bernardýnem, které vydavatelství Panorama pro neukojitelný zájem vydalo celkem desetkrát. Hodný člověk Josef Klíček z Krausových Bud byl hodným  Krakonošem  i pro zvířata v zoo koutku KRNAP ve vrchlabském zámeckém parku, kde pracoval. Konkurz na nejlepšího Krakonoše někdy v polovině šedesátých let na Mísečkách vyhrál v záři televizních kamer člen Horské služby, boudař a horský vůdce z profese a malíř a řezbář ze zábavy Rudolf Podstata. V jeho dlouholetém bydlišti, Špindlerově Mlýně, uchovává nejedna domácnost jako vzácnou relikvii některou z jeho rázovitých dřevěných figurek krkonošských horáků. Početná série barevných pohlednic E. Kučery ho v rozporu s jeho skromnou povahou zobrazuje v nažehleném kostelním saku s vyumělkovanou obří fajfkou z upraveného bukového samorostu. Na jeho oblibě to pranic neubralo. Kdo pana Podstatu znal, ví však dobře, že o žádnou popularitu a slávu ani nestál. Podle bájí sídlil Krakonoš v Obřím dole, na Kotli, ve Sněžných jámách. Uhrančivý elegán Vladimír Pechan, kterého do pohlednicové galerie uvedla svobodská firma ZiTo Petra Tomana, si vybral Hrádeček. Inu, pan president Václav Havel je jinší soused než Trautenberk. Řadu krakonošovských pohlednic rozmnožil o svého Krakonoše i Bohumil Jakoubě, fotografující hlavně Jizerské hory, František Škarvada a další mistři kamery. Někteří „modelové" stáli i více autorům, mezi nimiž lze najít jak klasika krkonošské fotografie Zdenko Feyfara, tak čím dál lepšího Karla Hníka. Nelze se nezmínit ani o velmi netradičním pojetí Krakonoše, který se z více méně shodných stylizací předešlých zcela vymyká. Hotelier Josef Lingr ze Špindlerova Mlýna, vystupující jako Krakonoš z Martinovky, má na portrétní kresbě z konce čtyřicátých let spíše vzhled máchovského rozervance. Ale proč ne? Všichni ti populární i méně známí představitelé pána nejvyšších českých hor byli nebo dosud jsou většinou slušní a skromní lidé. Svému vzoru určitě ostudu nedělali. Komu čest, tomu čest. Z úplně jiného soudku je recesistický fórek autora Petra Scheuera s dvojjazyčným textem: „Krakonoš a jeho zahrádka po čtyřiceti letech socialismu." Imisní holina s tváří bezejmenného bezdomovce z trutnovského nádraží je trochu černý humor, který snad ani není vtipný. Kupodivu i ten své kupce našel. Aby nebylo mýlky. Nejde mi o obhajobu hospodaření v lesích před „sametem", ale o etiku. I Krakonoš - bezdomovec míval své člověčí jméno Josef Bouška a do svízelné životní situace se jistě nedostal jen vlastní vinou.V současné době vládne již delší čas pohlednicím z Krkonoš Krakonoš Ladislav Jirouš z Poniklé. A to jsem ještě pěknou řádku Krakonošů vynechal, a vůbec ne proto, že bych je měl méně rád.

*

ANTONÍN TICHÝ - nezařaditelný

Krkonošský patriot se narodil v Náchodě - kdy, to neuvádí... Žije ve Svobodě nad Úpou. Je mu vlastní smysl pro humor, s nímž sám sebe představuje na svých webových stránkách: „Po neúspěšném pokusu být lesníkem se vyučil kolářskému řemeslu. Zbytek předdůchodového věku pracoval jako truhlář. Je literát samouk, od roku 1990 příležitostně publikuje v regionálním tisku..." Těch příležitostí je však celá řada, jeho články naleznete v časopisech Krkonoše - Jizerské hory, Veselý výlet, Výčepní list, Cestopisy a dalších. Vydal také půvabnou knížku Antipády s podtitulem Poznámky k životopisu. Název komentuje po svém: „Každý pád, po kterém člověk ještě vstane, je vlastně počátek vzletu." Široký záběr pana Antonína Tichého nejlépe pochopíte, navštívíte-li stránky www.freiheit.cz . O našich nejvyšších horách se tam dozvíte i to, o čem jste netušili, že by vás mohlo zajímat.

Vybrala a doplnila Jana Patková

In.: Véčko - Zima 2010