Ne náhodou tvoří ústřední motiv poštovního razítka, které bude používáno ve dnech 16. - 19. 11. 2006 u příležitosti Regionální výstavy poštovních známek v Trutnově, jeden z významných symbolů města. Při té příležitosti určitě neuškodí připomenout si historické souvislosti.
Krakonoš jako symbol Trutnova
Místo, ze kterého již více než století upírá trutnovský Krakonoš svůj pohled k severnímu obzoru, kde se dominantní dvojicí Černé a Světlé hory a sličným kuželem Sněžky rýsuje malebná část jeho horského panství, je významné od samých prvopočátků města. Uprostřed čtvercového svažitého náměstí stávala odnepaměti veřejná studna, napájená vodou z nedalekého vrchu Kacíře, pomocí vrtaných borových rour, jaké byly nalezeny i při výkopech na jiném místě Trutnova už v roce 1537. Celá důmyslná vodovodní síť v polovině 16. století měřila přibližně 1,5 km. Stavitel Scheiber z Volanova na její výstavbu obdržel od zástavního pána Trutnova, Kryštofa z Gendorfu, příspěvek ve výši 20 kop stříbrných grošů, což představovalo Gendorfův celoroční příjem z městských poplatků. Až do roku 1605 stála na náměstí kašna dřevěná. První kamennou nádrž vystavěl s různými průtahy a vytáčkami nespolehlivý kameník Václav z Dubence. Novou kašnu ozdobil v roce 1792 kameník May bájným trutnovským drakem z městského znaku, vyvedeným v bílém pískovci. Dračí studna patřila spolu se sloupem Nejsvětější Trojice z roku 1704, o jehož kvalitě, kterou posvětil čas nejsou spory, neodmyslitelně k obrazu náměstí celé století. V roce 1886 je doplnil bronzový pomník osvíceného monarchy Josefa II. Velmi zdařilá socha od profesora vídeňské Akademie a umělce zvučného jména Franze Xavera Pöningera (29. 12. 1832 - 6. 8. 1906), autora podobné sochy v Opavě (1890), byla širokou veřejností vřele přijata. Není divu, že když současně nazrála doba k přestavbě kašny, oslovili představitelé města, s jasným záměrem korunovat dílo postavou vládce Krkonoš, právě osvědčeného autora. Po čtyřech letech urgencí a proseb připravil profesor Pöninger maketu budoucí Krakonošovy kašny k vystavení v sále střelnice Na nivách. K rozčarování konzervativních Trutnovanů byla originálně ztvárněná figura horského ducha na strohém jednoduchém soklu v jejich očích příliš moderní a odvážná. Také závratná suma předpokládaných nákladů, která se vyšplhala na 30 000 zlatých, budila, eufemisticky řečeno, značné rozpaky nejen u strážců městské pokladny. K dohodě nepřispěl ani tehdejší starosta dr. Josef Flögl se svou vizí tradičního pojetí Krakonoše z německých bájí a pohádek, jako horského obra s vyvinutou muskulaturou a zanedbaným porostem hlavy, s raubířským kyjem v ruce, obklopeného přírodní scenérií. Hrdý Mistr Pöninger zřejmě nechtěl slevit ze svého uměleckého záměru, ani z ceny, takže si neplácli. Vypracování nového projektu se ujal učitel kreslení na trutnovské reálce profesor Josef Kirschner. Ten všechny páně starostovy návrhy vyslyšel a horlivě připravil nový, podstatně levnější model, vystavený na radnici již v lednu 1892. Ještě téhož roku na jaře se dráček ze staré kašny na rušném trhovém náměstí přestěhoval do stínu stromoví nově vznikajícího městského parku, kde jej lze nalézt dodnes. (Jen od roku 1998 restaurovaného Petry Benešem a Váňou a na vhodnějším místě uprostřed kruhové fontány). Nový monumentální bazén z leštěného granitu o rozměrech 5x7 m a obsahu 20 m3 vody zhotovili zaměstnanci firmy Viktora Schleichera ze Šluknova. Rustikálně pojaté skalisko vypínající se uprostřed hladiny, ozdobené nezbytnou řepou odkazující na německého Rübezahla, stavěl kameník Hoffmann z Hejnic. Na jeho kostru použil pálené cihly z Miskoles u Jaroměře a na obklad pískovcové bloky z nedalekých Čížkových kamenů v Poříčí. Při výstavbě byla do připraveného otvoru uložena schránka s písemnostmi, zakrytá měděnou deskou a zalitá olovem. Samotnou sochu Krakonoše a čtyř gnómů z jeho doprovodu odlili z galvanicky pobronzovaného zinku dědicové berlínské slévárny A. Gastnera, Martin a Piltzing. Jeden z majitelů se instalace 225 cm vysoké figury osobně zúčastnil. Permoníci, vyzbrojení tradičními nástroji kovkopů, umístění do čtyř světových stran v souladu s liniemi podloubí k patě monumentu, těsně nad hladinou vody, měli přesně rozdělené úkoly. Ti postranní, s krumpáči v rozmáchnuté pravici, střežili chrliče vody. Trpaslíček s hornickým perlíkem na nejčestnějším místě v čele třímal štít se znakem města a ostražitě pošilhával po tabulce u svých nohou se sdělením: „Hlavní figuru této kašny věnuje městu Trutnovu Rakouský krkonošský spolek." Text, který hlídal ten čtvrtý vzadu, zněl: „Tuto Krakonošovu kašnu zřídilo město Trutnov v roce 1892." Uprostřed léta toho roku, 16. července, byla kašna, pořízená za mnohem přijatelnějších konečných 16 086 zlatých 47 krejcarů, slavnostně předána veřejnosti. Mýlil se tedy všestranný současný umělec Vladimír Preclík, když nedostatečně informován, nazval trutnovského Krakonoše ve svém půvabném sochařském místopisu našeho kraje „Tiše se přemisťovati", zlým cizákem. Všechny ty negativní vlastnosti, které mu vytkl, jsou dílem maloměstskými tendencemi formovaného regionálního tvůrce. A tak, přestože nedosahuje uměleckých hodnot rozevláté figury Šalounovy v Hořicích, stal se Krakonoš na mnoho let součástí vyvážené sochařské výzdoby náměstí, kterému v poslední době propůjčil své jméno. Je velkou chybou, že byl v době protihabsburské euforie po první světové válce odstraněn ze sousedství kašny Pöningerův Josef II., zaujímající dodnes nedůstojné místo v koutě muzejní chodby Muzea Podkrkonoší. A dvojnásobnou chybou, že představitelé města nenašli odvahu vrátit jej zpět, když už se smělo. Pöningerovo dílo je stále ozdobou řady evropských měst. Ať už je to namátkou vyhlášené jezdecké sousoší vévody Karla Wilhelma v Brunschweigu, Schillerova socha na stejnojmenném vídeňském náměstí, příslovečně překrásně zelenavou patinou pokrytá busta starosty Andrease Zelinky v městském parku tamtéž, či majestátní pomník císařovny Marie Terezie v Klagenfurtu. Však prý také Krakonoš tak dlouho hněvivě blýskal očima do oken staré radnice, až se zastupitelé raději odstěhovali jinam. Velká škoda, že Krakonoše během pohnuté druhé poloviny minulého století opustili i jeho pidikumpáni a strážci. Jen tak mohlo dojít k jeho značnému narušení zubem času, které navíc završila ruka vandala. V roce 2001 musela být v ateliéru Jindřicha Janečka ve Vamberku odlita trvanlivější bronzová replika. Prý navlas stejná, ale úplně ono to není. Za dalších sto let si však určitě zvyknem. Město Trutnov, které je vstupní bránou do nejvyšších a nejnavštěvovanějších českých hor a jejich mocný duch a ochránce Krakonoš k sobě vzájemně patří, a tak to bohdá zůstane.
In: Katalog - Regionální výstava poštovních známek, Trutnov 16. - 19. listopadu 2006