Freiheit

Vážení přátelé, ano. Skutečně to vypadá jako bych při vyhledávání nějakého nevšedního Krakonoše úmyslně sahal do hromádky německých Rübezahlů, ale není tomu tak! Naopak jsem se těšil, jak si smlsnu na autorovi litografie z roku 1944, která posloužila sudetoněmeckému landsmanšaftu v Mnichově jako předloha k pohlednici z jejich vydavatelství vytištěné po umělcově smrti v roce 1959. Nebo to snad není úpadek majestátu Ducha hor, když vyhlíží jako nějaký potrhlý provinční hastrmánek, co šmidlá na skřipky večer při měsíčku? Grafika je naštěstí černobílá. Jinak by nejspíš překypovala zelení. S opovrhujícím odsudkem jsem šlápl vedle a chlácholit se pořekadlem, že nevědomost hříchu nečiní, není hodno chlapa. Český malíř, ilustrátor a spisovatel Alfred Leopold Isidor Kubin, na kterého si činí nárok i Rakušáci se narodil 10. dubna 1877 v Litoměřicích. Pozor - nezaměňovat s o pár let mladším Moravákem z Boskovic Otakarem Kubínem (*22. října 1883), který jako Othon Coubine přijal francouzské občanství i členství ve francouzské komunistické partaji. Což jeho umělecké kvality a mezinárodní renomé nijak nesnižuje. Jen na Krakonoše z jeho atelieru jsem já osobně dosud nenatrefil. Takže sorry!

Jeho jmenovec Alfred měl citlivou a rozháranou duši. Řečeno hodně natvrdo, byl to cvok přímo ukázkový. Ne nadarmo je hned jeho nejznámější písemné dílo, literární prvotina z roku 1909, novela „Druhá strana" což lze chápat i jako „onen svět" do češtiny příznačně přeložená Ludvíkem Kunderou jako „Země snivců" srovnáváno s existenciálním mysticismem uťápnutého úředníčka z pražské pojišťovny - světoznámého spisovatele Franze Kafky. Při srovnání fotoportrétů Franze Kafky a Alfreda Kubina z mladých let na Wikipedii to člověka trkne na první pohled. Mají to absurdní drama životní „kafkárny" v očích. Oko do duše okno platí v obou případech stoprocentně. Už při pročítání jejich „curriculum vitae" mě zarazily některé styčné body. Alfredův otec Friedrich, vysloužilý vojenský důstojník, pracoval jako zeměměřič! Od roku 1906 až do své smrti 20. srpna 1959 žil Alfred na zámku! Na rozdíl od Kafky se dobře oženil. Původně středověkou tvrz ze dvanáctého století Zwickledt ve vesničce Wernstein am Inn v Horním Rakousku, koupila údajně jeho žena Hedwika, sestra německého spisovatele Oscara Schmitze. Milníky ke Kubinovu obsáhlému expresionistickému dílu plnému pochmurné symboliky, erotických halucinací, nočních běsů a úzkosti lze vystopovat v raném dětství. Matka pianistka, ke které byl citově silně vázán, zemřela, když mu bylo deset. To již rodina žila v Salcburku a později v Zell am See. V devatenácti letech se pokusil o sebevraždu na jejím hrobě a o rok později se nervově zhroutil nad smrtí své snoubenky. V jednadvaceti dobrovolně narukoval do rakouské armády, jejíž dril neunesl. Korektně řečeno byl s duševní indispozicí hospitalizován a následně propuštěn z vojenské evidence. Při tom všem ovšem stihl studovat a rozvíjet své výtvarné nadání. U svého strýce c. k. dvorního námořního fotografa Aloise Beera v Klagenfurtu se vyučil fotografem. Studoval na umělecko-průmyslové škole v Salcburku i na Akademii výtvarných umění v Mnichově. Stýkal se s uměleckou komunitou Prahy, Berlína, Paříže, Curychu, Mnichova i Lipska. Ze všech umělců té doby ho nejvíc ovlivnil po setkání v Lipsku přední představitel symbolismu Max Klinger. Velikáni jako Kandinskij, Klee, Kokoschka a další spolu s Kubinem měli ještě před Velkou válkou ilustrovat expresionistickou Bibli. Velkolepý projekt překazila válka. Jen Kniha proroka Daniela vyšla jako samostatný celek s Kubinovými ilustracemi v roce 1918. Edgar Alan Poe, Andersen, Dostojevskij, Strindberg nebo Jaroslav Durych také nejsou jen tak náhodní autoři, jejichž dílo zdobí Kubinovy kresby, které malíř nazýval „snovými protokoly". I umělcova autobiografie dokončená krátce před smrtí má název víc než příznačný - Démoni a noční tváře. V rodných Čechách vystavoval prvně v roce 1924 a hned v pražském Rudolfinu. Po druhé světové válce byl mimo jiné jmenován členem Bavorské akademie krásných umění. Stal se držitelem Rakouské státní ceny za výtvarné umění, získal ocenění na bienále v Benátkách 1952 a v Sao Paulu 1955. Je držitelem Velké čestné medaile Rakouské republiky za umění a vědu i ceněné Klimtovy medaile Vídeňské secese. Tak to má byt. Tak je to správne! Jak pravil nadporučík Mazurek z Černých baronů, než se picnul do hlavy. Kaju se za tu dekadenci.

Nepublikováno