Freiheit

Ideální je mít věci srovnané v hlavě, ale taky na dvorku. Nejsem přehnaný puntičkář, přesto mi přesvědčení, že všecko má mít svůj řád, jistou přirozenou štábní kulturu, nikdo nevezme. Vždycky mě těšilo, když jsem ještě v dobách, než mi věci přerostly přes hlavu, mohl třeba potmě a se zavřenýma očima sáhnout v poměrně početné knihovně docela přesně pro tu potřebnou konkrétní knížku. Nebo poslat naprosto nezasvěceného laika do dílny pro ten červený šroubovák v horní modré skříňce vpravo za dveřmi v prostřední řadě čtvrtý zleva. Znamenalo to ovšem po každé skončené práci po sobě uklidit použité nástroje na jejich vyhrazené místo. Pořádek není samolibá mánie, ale usnadňuje život. Stejně jako dochvilnost, držení daného slova a další dávno zapomenuté a vysmívané ctnosti gentlemanů. Všechny ty moudré kecy, že pořádek je pro hlupáky, zatímco inteligent ovládá chaos, velkoryse přehlížím.

Při návštěvách Rakouska nebo Bavorska jsem se na vlastní oči přesvědčil, že to funguje dokonce i v zemědělství. Podobně to snad vypadalo i v někdejším pohraničí, osídleném pořádkumilovným etnikem. Dokonce i leckterý cestovatel z vnitrozemí při jízdě do Krkonoš uznale konstatoval, že se na první pohled pozná, kde začínají Sudety a končí pověstný „böhmische schweinerei". Přece jen asi jako národ máme v genech trochu laxnější bohémský přístup k životu. Stačí si jen vzpomenout na časy zcela nedávné, kdy strašák bruselských úředníků Green Deal neznal ani zanícený čtenář fantasy a dálkové vytápění z tepláren bylo jen libou hudbou daleké budoucnosti. U každé horské chalupy stávalo i několik ježků pečlivě vyrovnaného palivového dříví a naštípaná polínka s otýpkami klestí na podpal byla vyrovnána i na zápraží, částečně chráněném přesahem střechy před nepohodou. Možná jsem přece jen kapánek mladší než hnědé uhlí, ale dobu lokálních topidel, kouřících komínů a půlroční starosti o dostatek „topiče" na zimu ještě pamatuji. Nafedrovat do sklepa každoročně 100 metráků uhlí nebylo nic příjemného. O to víc se mohl člověk vyřádit při chystání dřeva. Nařezat dovezené kuláče na polena, rozštípat ... a srovnat. Rovnání býval zlatý hřeb procesu, na který nebylo potřeba hrubé síly, ale jen vytrvalosti a dobrého oka. Několikrát jsme zvolili tradiční postup stavění ježka, což je mimochodem docela kumšt předávaný z generace na generaci. Pustit se do toho bez zkušeností je risk, který nemusí vyjít. Dřevo sesychá a „pracuje", takže se pracně narovnaná stavba může po čase s rámusem sesypat jako ten pověstný domeček z karet. I to se nám a nejednou stalo. Fotodokumentaci na toto téma mám nezvykle srovnanou, tak místo planých slov nabízím vícero obrázků s jasnou vypovídací hodnotou.

Nepublikováno