Freiheit

Abych rozchodil a vydýchal trapno ze včerejší hradní frašky udílení nejvyšších státních vyznamenání a vůbec ne z lítosti, že mě hlavní dekoratér opět pominul, což se ostatně dalo čekat, jsem si o poslední říjnové sobotě vyšel ještě jednou do lesů. Šéfkuchařovi jsem svatosvatě slíbil, že už žádnou houbu neseberu, ani kdybych o ně zakopával. Ten úšklebek bych vám přál vidět. Abych dodržel slovo, nevzal jsem si ani košíček ani taštičku ani rybičku. Jen ten zatracený mobil pro případ ztroskotání. Jenže k probuzení loveckých atavismů stačí i to zabudované nedokonalé blikátko. V součtu s chatrným zrakem a třesoucíma se rukama to není žádná extra deviza. Výhodou je pouze to, že i hodně stará houba postojí třeba na jedné noze, i kdybych si v její blízkosti klekal jakkoli dlouho. Poslat výsledné fotky kolegům profíkům na některý houbařský web by mi bylo stydno. Mí čtenáři jsou na štěstí otrlí a na fotografické paskvily zvyklí, tak mi doufám oba kvalitu snímků prominou.

Hned úvodem je nutno podotknout, že zvenčí i pozdně říjnový les hýří barvami, přestože je Morana se sněhovou nadílkou kousek za rohem. Zato uvnitř je podzimní zmar patrný. Pořád je ale i houbařským nemehlům s omezeným rejstříkem dopřáno najít houby. Dokonce i hřibovité. A nejen hřib hnědý, kterých je v závěru sezóny obvykle nejvíc. Natrefil jsem i na představitele královského rodu praváků hřib smrkový. Bohužel ho v noci zaživa konzumovali nějací slizouni, kteří se neobtěžovali ani po sobě zahladit stopy. Celé houfy líhy srostlé se provokativně nabízejí podél cesty, ale bacha! I pod pseudonymem strmělka je to mrcha jedovatá. Pýchavky hruškovité si z tlejícího dřeva nemohou odskočit, takže se vyprášily na místě. I při tak delikátní činnosti zůstávají stále fotogenické. Zato ryzec přišel stářím o své sebestředné kruhy a trpělivě čeká, až se naplní biblické „v prach se obrátíš". A ejhle bedle! A druhá hnedle vedle. Jak by zvolal jeden známý vysoce postavený lingvista. Opodál pozdní hadovka obsypaná hodujícím hmyzem. Až na jednu flegmatičku neměly o fotografování zájem. Prostřená muší pochoutka musí určitě smrdět i na fotografii. Lištička pomerančová se zmetek tvářila jako liška obecná. Buď přebarvuje, anebo jde taky do prčic. Dva staříci v posledním tažení rostoucí kousek od sebe jsou pravděpodobně hřiby topolové, i když rostou v osikách. Až donedávna byli házeni do jednoho pytle s hřibem plstnatým. Zvláštní vztah mám k dřevokazům, protože jsem jeden z nich. Vadí mi, že jsou to paraziti. Ale konkrétně urostlým chorošům třeba na Rýchorách, kam za nimi míří nejeden fotograf, to vyloženě sluší. Ze školy si pamatuji jediný latinský název Polyporus sqamosus pro choroše šupinatého, jenže ten který jsem vyfotil, to určitě není. A protože jsem kopyto, nepoznám ani, jestli je to troudnatec kopytovitý nebo pásovaný. Ten beztvarý albín je prý podle znalců bělochoroš hořký. Údajně stejně jako ministr školství v raných letech mé školní docházky - nejedlý. Trsy přerostlé šupinovky kostrbaté maskované listím přečkaly přímo u cesty za posledním domem Sluneční stráně. Nakonec podzimní klasika. Červená jahůdka na pestrém zaručeně eko, bio dortu z Krakonošovy kuchyně. Roztančená luční víla v puntíkaté sukni - muchomůrka.

Neoublikováno