Freiheit

Velikonoce, křesťanské svátky Vzkříšení, všeobecně oslava jara a nového života. I virtuální zelený pažit internetové zahrádky se hemží velikonočními zajíčky, žluťoučkými kuřátky a dovádivými kůzlátky. Tradičně antivelikonoční je i můj antipříspěvek. Protože stejně odvážně by se dalo napsat antilamy nebo antižirafy. Podivné zvířecí stylizované figurky mnou vlastnoručně vypižlané jsou pomyslnou pupeční šňůrou propojeny se zaběhnutou značkou anti, kterou jsem si v dřevních dobách s drzostí sobě vlastní přisvojil. Jako životní zelenáč, i když už se dvěma dětmi jsem koketoval s myšlenkou zapomenout na poctivé řemeslo s údajným zlatým dnem kdesi v nedohlednu a stát se prvním svobodným umělcem na volné noze ve Svobodě nad Úpou. Inu pošetilé mládí talentu prosté. Po zvážení svých reálných možností jsem zavrhl literární tvorbu, výtvarné umění i muziku. Dodnes umím namalovat pouze panáčka s hráběmi místo rukou a vinou hudebního hluchu jsem už ve škole musel slíbit panu učiteli hudební výchovy, že za žádných okolností nebudu nikde na veřejnosti zpívat ani vyluzovat zvuky na hudební nástroje, byť by to byly pouhé činely. Pouze v opracování dřeva jsem se cítil pevný v kramflekách.

S prvními výtvory vznikla v první polovině šedesátých let i má autorská značka složená z počátečních písmen mého jména. Ta významová předpona vyjadřující protiklad či odpor byl nečekaný vítaný bonus navíc. Poprvé jsem značku anti63 použil při pořádání fotoalba prvorozeného následníka trůnu. Takže bych měl vlastně slavit. Vypalovací jehlou jsem svou „uměleckou" zkratku mastil na soklíky rozličných zhůvěřilostí a poctil s nimi kdejakého známého. Pochybuji, že je někdo dodnes oprašuje jako já těch několik kousků, které mi zbyly. Začínal jsem v té době módními samorosty, domnívaje se, že mám dostatek fantazie, abych ve změti větví nebo kořenů rozpoznal umělecké dílo. Best of the best jsem v naivní pýše zaslal na výzvu generálního komisaře československé účasti na světové výstavě v Montrealu v roce 1967. Dostal jsem panem Miroslavem Galuškou osobně podepsaný slušný děkovný odmítavý dopis. Tak to bylo se vším, až jsem konečně pochopil, že staré moudro - ševče, drž se svého kopyta - má něco do sebe. Přesto jsem tu myšlenku živil celá šťastná nadějná zlatá šedesátá. Čas dávno všecko svál, ale jak věštecky zpíval v té době Karel Hála ... moje vzpomínky mi zůstanou.

Nepublikováno