To tvrdila stará Hamplovka, sama huba plechová při každé příležitosti. Nejen při pečení syrových bramborových plátků na sucho, které jsme osolené s utřenými několika stroužky česneku a hrudkou másla zamíchané v míse nechávali na její radu „dojít" přikryté utěrkou. S hrnkem podmáslí nebo kyselého mléka to bylo pochutnáníčko nad vyhlášenou leč nikdy neochutnanou manu nebeskou. Měla ten recept po bábě, rodilé horákyni z nedalekých Krkonoš kde tomu pokrmu chudých říkali vznešeně krkonošská myslivecká pečeně - „Riesengebirgsjagdbraten". Dnes s odstupem let se mi ta její průpovídka jeví použitelná na všechno. Třeba zrovna na ztvárnění konkrétní horské boudy.
Plech je plech
Dejme tomu Janské na Janském hřebeni nad Janskými Lázněmi na místě zvaném Hladíkova výšina špatně přeložené z původního německého Ladig, Ladighöhe. Historické pohlednice - pchá, těch je jako steliva do kozího chlívku. Kdysi publikovaná amatérská malba na eternitu je sice pravděpodobně originál, ale co naplat, neopatrně klepneš a je po ní. To taková poctivá ražba do plechového střížku je skoro jako medaile. Přibitá na turistickou hůl vydrží ve slotě a nepohodě celou věčnost. Oblíbený slogan prostořeké kovářky z mého poválečného dětství má historicky skoro stejnou váhu jako Cimrmanův legendární výrok „Budoucnost patří aluminiu". Později jsem si na něj častokrát vzpomněl při pohledu na záplavu plastových cetek a cingrlátek v nabídce upomínkových předmětů s minimální trvanlivostí produkovaných znárodněným průmyslem turistického ruchu. Platnost toho rčení pronikla do všech sfér. Ještě v polovině minulého století přivádělo do varu například šťastné majitele několik let vyčekaného dvoutaktního smraďocha z NDR se značkou Trabant považovaného v „táboře míru" za ostnatým drátem za auto. Plech je plech a přes to vlak nejede!
Nepublikováno