...vždy s dýmkou v ruce sním, co mám udělat s tím, vždyť velmi dobře vím, že nekouřím. A napadá mě veliká myšlenka moudrého klasika: „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl." A co dýmka pane Werichu? Mám jich doma plný stůl a sedá na ně prach. Jsem já to prostě divný brach. Dnes každý, kdo chce dlouho žít, ví, že normální je nekouřit. Ve starých dobrých anglických detektivkách zas nechybí zmínka, že ke gentlemanům ze staré školy patří dýmka. Zatímco zakarpatský mužik ledva utře nudli z nosu, hbitě si balí v kapse jednou rukou papirosu. Některé krasavice lze ulovit na koňak a na fáro, aniž jim v dlouhé špičce dohoří cigáro. V satirickém Dikobrazu blahé paměti, bylo možno buržuje jen s doutníkem v tlustých prstech viděti. Za starého Rakouska byl Jára Cimrman mezi kantory čestnou výjimkou, když si nedal odpoledne viržinko. Ani Krakonoš není žádný extra borec. Porcelánovou fajfku báňal každý vojenský vysloužilec. Tak sakra, Hamlete - kouřit či nekouřit? Toužil jsem být mladým švihákem s dobrou pověstí ze staré školy. Se sbírkou nezakouřených dýmek patřím spíš mezi voly. To bolí!
Nepublikováno