Neznámá černovlasá modrooká holka Helena mi z ničeho nic napsala dopis. Je to už velice dávno.
Byl jsem malý mysliveček
![](/images/small/12-Myslivec.jpg)
Byl jsem zelený „fořt", posluchač prvního ročníku lesnické školy. Ve vlečňáku „školního" autobusu jsem se teprve rozkoukával. Do hor jsme se totiž přestěhovali během školního roku. Mezi skupinami děvčat z „akády" a „zdrávky" a smíšenou partou z „gymplu", vesměs spolužáků ze základní školy, jsem byl jediný sólista z „lesárny", která drtivé většině svých frekventantů poskytovala přístřeší internátu. Přistěhovalec bez minulosti. Samozřejmě jsem toho ve hře na „černého myslivce" notně využíval. V zeleném tralaláčku s ohrnutou krempou a sojčím peřím, v hnědé schwarzenberské kamizole se zeleným stojáčkem a parohovými knoflíky a objemných pumpkách z khaki manšestru /z nichž mi po letech paní Melicharová ušila docela normální dlouhé kalhoty/ se ve zpětném zrcátku jevím sám sobě jako dost komická figura. Leč uniforma je uniforma a její kouzlo zaslepuje oči žen, nejspíš podle diktátu nějaké neznámé genové informace. Navazovat kontakty mi nikdy nečinilo potíže; dokonce jsem tenkrát platil za vtipného společníka. Dnes už tomu ani sám pomalu nevěřím. Atraktivní „krásná Helena" z dalekých končin až za Maršovem /snad z Úpy nebo dokonce Pece/ mé pozornosti nemohla uniknout. Pár mrknutí, pár dlouhých významných pohledů, sem tam dvorný vtípek a bác ho! Dopis. Čtyři popsané stránky ble ble ble a nakonec jako zásah bleskem tři slova. „Mám Tě ráda." Oběť loví lovce. Za mým katastrofálním vysvědčením a „dobrovolným" opuštěním ústavu hned po prvním roce studia jsou skryty záškolácké toulky po trutnovských sadech prvního dělnického prezidenta, plaché polibky se zavřenýma očima a pátravé nesmělé doteky mnoha dívek. Helena však mezi nimi nebyla. A podobné vyznání jsem už nikdy nedostal.
In: Antipády/Poznámky k životopisu