Freiheit

Ve vísce Studnice, dnes části správního území obce Jívka, na starých německých mapách Dreiborn (doslova Tři prameny) pořádá parta nadšenců, většinou místních chalupářů v sobotu 30. srpna 2025 již 13. ročník čtyřiadvacetihodinové výstavy výtvarných prací Drajborna sobě. Již potřinácté mi přišla pozvánka od vzácného přítele a pravidelného vystavovatele originálních koláží, redaktora Trutnovinek Hynka Šnajdara. Nikdy jsem tam nebyl! Pravidelně sleduji obrazové reportáže z akce na internetu, takže jsem tak říkajíc v obraze. Navíc mám kousek Drajborny se zajímavým příběhem doma na zahradě. Opracovaný kámen se sotva čitelným vysekaným letopočtem 1871 s oblibou vydávám nic netušícím zvědavcům za autentickou památku na příjezd prvního vlaku do Svobody nad Úpou. Jak je v tomto kraji zvykem, všechno je jinak.

To se však musíme střihem vrátit o víc než tři dekády zpátky v čase. Pracoval jsem tehdy jako údržbář v dětské léčebně Vesna v Janských Lázních. Krátce po sametové revoluci posílil náš kolektiv jistý vysoký důstojník STB z Náchoda, který neprošel prověrkami. Nijak se svou minulostí netajil, i když předpokládám, že taková šajba jako major musela být za komančů velká svině. Šonovský disident Stanislav Pitaš by možná mohl vyprávět. Abych ale jenom nehnojil. Nový kolega byl řemeslně zručný, přátelský a ochotný vždy pomoci. O mě je známo, že jsem tolerantní s vědomím, že nikdo není dokonalý. Ne že bych se musel s komunisty bratříčkovat, ale před soudem dějin jsme byli prostě momentálně jen dvě nuly s brašnou. Při práci se probere ledacos včetně zálib a koníčků. Já jsem v podstatě pecivál, jeho bavilo vandrovat. Z jednoho takového výletu mi přivezl vlakem v ruksaku údajně z nějakého zbořeniště ve Studnici zmiňovaný šutr. Pokud to není hoax vyplývající z tajňácké profesní deformace, pak klobouk dolů. Větrem ošlehaný a věkem omšelý pískovec porostlý lišejníky má rozměry 35 x 26 x 14 cm. Každý školák se základními znalostmi z fyziky si dokáže spočítat, co je to za sakra váhu.

Nepublikováno