Freiheit

Sám nemám kluci. Nechcete radši bonbón? Konverzace v době mé základní vojenské služby naprosto obvyklá. Pro dnešní obézní chlapečky pohroužené do sledování sci-fi galaktických bitev na displejích svých dotykových androidů téměř nepochopitelná. Vojáci všech armád a věků od navléknutí do uniformy si na blyštivá cingrlátka a fangličky, péra a chocholy, červené šňůry a zlaté knoflíky vždycky potrpěli. V tom byla naše válečná generace rukující začátkem šedesátých let minulého století do rozevřené náruče vojenského paktu známého jako Varšavská smlouva částečně ochuzena. V době vrcholící studené války nezbývalo kvůli překotnému zbrojení na zbytečné ozdůbky stejnokroje dostatek financí. I kvalitativní zdravotní požadavky na „kanonenfutr" měly stále sestupnější tendenci. Z titulní portrétní fotografie je očividné, že i šklebící se dement s výrazným postižením zraku byl shledán jako schopný prezenční služby. Dokonce získal oprávnění k řízení všech motorových vozidel jezdících po pozemních komunikacích. Laciné plechové rozlišovací insignie jednotlivých zbraní z límcových výložek byly v podstatě to jediné, co mohl vojín československé lidové armády žadonícím uličníkům nabídnout. Stály sice v Armě pár halířů, ale chuť podporovat ze 75 Kč měsíčního žoldu cizí haranty na úkor kalichu pěnivého moku značky Kalich a topince s tataráčkem v oblíbeném litoměřickém podniku U Dejmalíků nebo vídeňské kávičce na „Míráku" ve Slavii, kam se dnes ironií osudu nosí peníze do Komerční banky, s délkou pobytu na vojně rychle ochabovala.

Krátce po nástupu do kasáren jsem vyfasoval brigádní jednotné označení ženijního vojska, na kterém byla sympatická aspoň ta kotva. Jenže všeobecná představa sapéra jako osvaleného, ne příliš chytrého a oproti běžné populaci mnohem opálenějšího individua, jakých byly plné Litoměřice i sousední Terezín vedla u jedinců s IQ vyšším než momentální datum k rychlé výměně za něco míň dehonestujícího. Ačkoli se štítím oleje a vazelíny jako strýček Jack Jaroslava Ježka obyčejné vody, setrval jsem celé dva roky s označením odbornosti automobilního vojska. Jako „drátař" a vyzkoušená obsluha radiostanice bych byl mohl kamuflovat příslušnost i ke spojařům. A to nemluvím o nejvyšší metě vybraných příslušníků naší „elitní" samostatné průzkumné roty, kteří absolvovali paradesantní výcvik včetně několika seskoků s padákem. Vojáci s výsadkářským označením na límci, to byli panečku v očích panen z posádkových měst nějací chlapáci! Ani jeden z posledně jmenovaných plecháčků mi k srdci nepřirost, už pro tu pěticípou hvězdu. Jako by nestačila ta prznící českého lva na čepičáku. Apropó. Lvíček na vycházkové lodičce i na pracovní čapce od maskáčů byl nejčastěji „přemísťovaným" odznakem, často i s čepicí. Nebylo radno ji ani na chvíli spustit z očí. Chodil jsem bez znáčku na čepici vždycky tak dlouho, dokud jsem nebyl nachytán „načálstvem" a donucen si ho opatřit. Naštěstí vždy bez vážnějšího postihu. Jednu nedělní vycházku v Liberci, kde jsem absolvoval autoškolu, jsem dokonce přežil bez lodičky. Udivené lampióny jsem prostovlasý zdravil pouze otočením hlavy. Většinou zaskočeni neznámým úkazem rozpačitě salutovali. Největší ozdobou mé uniformy, co do rozměrů, byla opasková spona s korunovaným českým lvem se znakem Slovenska na hrudi. Na přelomu let 1962 - 1963 se sice zaváděla do výstroje hnusná, na východě okoukaná khaki přezka s bolševickým pentagramem, ale to už jsem byl „stará máza" a velitelé to většinou měli „na háku" a donošení původně vyfasované výstroje tolerovali. Mimochodem i něco málo o té výstroji stojí za zmínku. Bylo nás na podzim roku 1961 vzhledem k celosvětově napjaté situaci na vojně trochu víc, než armádní papaláši plánovali. Bažanti, mazáci, jejich mazáci zvaní 3. ročník s prodlouženým odchodem do civilu a ještě povolané zálohy, protože to mohlo bouchnout každou chvíli. Pro začátek jsme na práci v dílnách obdrželi seprané letňáky z nějakého zapadlého kouta skladu nedotknutelných zásob. Doufám, že v nich nechodili ještě nechvalně známí „Kameraden von Afrikakorps". K tomu sešmaťchané půllitry jako po starším bráchovi. Vycházková uniforma vzor 58 zvaná kopřivák nám vydržela celé dva roky. Zato pracovní maskáče vzor 60 „mlok", kterým jsme z neznalosti nebo pro větší efekt říkali „Bundeswehr" si někteří tak oblíbili, že si několik odepsaných souprav pomocí drobného úplatku staršinovi na „tajňačku" dopravili domů a chodili v nich na čundry, na houby nebo na ryby ještě mnoho let. Zažili jsme i vzor 60 typ „jehličí" pro výsadkáře, ale to už nebyla tak oblíbená „bomba". Při zimním cvičení v únoru 1963 na Tisé u Děčína docela foukalo, že nám byly k ničemu i tříčtvrteční konga se zateplovací vložkou a ušanky s klapkami na uši. Moc bych se divil, kdyby se mnou někdo nesouhlasil, že civil je civil.