Freiheit

Už v pátek 20. března v 15,46 hod to prý vypukne oficiálně. Je-li něčeho jako šafránu, tak to je astronomický první jarní den. Ostatně i ten meteorologický je jen jednou za rok. Zaručeně to nejsou fotografie od mých fotografujících přátel, kterými mě denně častují. Jsem polichocen, že jim stojím za sdílení jejich cenného archivu. Z některých kamarádů aby naopak každou fotečku páčil. Ale! Můj názor na tento způsob propagace vlastní tvorby je všeobecně znám. Při dnešních technických možnostech pokulhává doslova sto let za opicemi. Bohužel jsem již hodně starý pes, abych pamatoval časy, kdy si pracně, složitě a nákladně zhotovenou fotografii každý amatér sakra rozmyslel rozesílat stovkám svých známých poštou, byť bývala mnohem levnější než dnes. Zadrž každý slova o nevděčníkovi, kterému příště radši nakálet do ruk. Už v úvodu je srozumitelně řečeno, že se podívám rád! Pouze však, když chci a na to, co mě zajímá. Mezi obstarožní seladony, kteří se kochají nahotinkami, rozhodně nepatřím. Takové rozesílatele blokuji kamarád - nekamarád. Existuje přece tolik možných úložišť na „síti sítí", o kterých neměli otcové internetu Vinton Gray Cerf, Bob Kahn nebo Tim Berners-Lee možná ani tušení. U vědomí, že většina adresátů podobné soubory po prohlédnutí maže po špatných zkušenostech s kapacitou své schránky, to ti prozíravější autoři dávno pochopili. Na jejich veřejnosti přístupné fotogalerie Zonerama, Rajče a řadu dalších se lze podívat kdykoli a opětovaně. Proč mě ale tahle jedovatá slina jako bych pozřel ocún, napadá zrovna nad rozkvetlými poslíčky jara? Nejspíš za to nemůže pouze slovní hříčka o zaměnitelnosti trsů krokusu s ocúny a šafránem, alébrž je to ve mně jako v koze. Sice nefotím, zato jsem i dle vlastního mínění grafoman non plus ultra. Co by na to asi říkaly stovky mých kontaktů, kdybych všem, všem, všem posílal maily s výpotky veškerých mých tří mozkových závitů? Těch několik zájemců si je může přece snadno dohledat na „Freiheitu". A pokud se někdo bez počítače obejde, bude šťasten i bez nich.

Také dnes jsem po chmurných zimních zprávách, opojen jarním sluníčkem s přibývajícím denním světlem a povzbuzen zajímavou fotografií chtěl vnést jasno jen a pouze do naznačené krokusové problematiky. Mičurin mi jeden čas přezdívali spolužáci sice pro něco úplně jiného, než je znalost botaniky, ale zásadní dělení je podle mě v tom, že kultivarů botanického rodu šafrán jarní, pro nás laiky nesprávně krokus je mnoho, kdežto ocúnů (Colchicum) taky - a obojí jako na potvoru rostou v trsech většinou na velké ploše. V České republice se ale vyskytuje hlavně jen jeden a to ocún jesenní. Kdo někdy zaslechl slovo logika a dokáže si dát pět a pět dohromady, snadno zjistí, že to, co obdivujeme na podzim, jsou jedovaté ocúny, kdežto na jaře lze vsadit na krokusy, mezi kterými je šafránu setého pěstovaného na jedno z nejvzácnějších koření opravdu jako šafránu. To, že se šafrán jarní jmenuje také bělokvětý, přestože je většinou fialový je zahradnická hříčka pro dutohlávky, ať už to mají od přírody nebo po konzumaci lysohlávek. Vtipný výřez z jinak fádní fotografie nazvaný „Individualista" zobrazuje žlutého vetřelce ve fialovém hejnu. Pro odborníky žádný div. I šafrán žlutý (Crocus flavus) má své místo na slunci. Zmiňovaní odborníci namítnou, že docela zásadní rozdíl mezi šafrány a ocúny je v počtu pylových tyčinek. Ocún jich má mezi šesti okvětními lístky šest a chudák šafrán jen tři. A krokus? Ty má boží blonďatá prostoto! Kolikrát mám opakovat, že šafrán a krokus jedno jsou.

Nepublikováno