Freiheit

Ti všichni a mnoho dalších vojenských, policejních i civilních spolkových složek používali jako jednu z nejmenších součástí uniformy označení ve formě planoucího granátu. Ať už v páru na ramenních výložkách i na límci či jednotlivě na klobouku s držátkem na fedrpuš nebo na víku patrontašky od napoleonských dob po současnost. Ona ta výbušná hračička ve tvaru koule, ať již skleněná nebo z olova naplněná střelným prachem vážila kolem 1,5 kg, takže původní vrhači granátů museli být nejen odvážní, ale také urostlí chlapíci. Není divu, že se právě z granátníků vyvinula armádní elita. Občas si připadám jako ten řeznický pes z pohádky, odkázaný na kousky masa spadlé mistrovi ze špalku. U zpracování „velkých" témat je také spousta odpadu, někdy i zajímavého. Při mudrování nad historickou fotografií z jakéhosi průvodu spolku vysloužilých vojáků z Pece pod Sněžkou v letech třicátých minulého století jsem si všiml granátu s plameny na límci jejich uniformy. Spolek byl založen poměrně pozdě v roce 1930 a navázal ideově na po vzniku ČSR rozpuštěné veteránské organizace rakousko - uherských účastníků Velké války. Krátce po záboru pohraničí hitlerovským Německem splynul s říšskými válečnými organizacemi. Osobou jeho zvoleného protektora, všeobecně oblíbeným Eugenem Bönschem z Luční boudy, leteckým esem válečného letectva jsem se zabýval několikrát. Ze spolehlivé kroniky Stefana Dixe si pamatuji, že si k republice většinou loajální bývalí bojovníci s nostalgií zvolili uniformu v barvách původních veteránů - černé kalhoty a zelenou blůzu ochuzenou o jednu řadu zlatých knoflíků a na černém plstěném klobouku místo kohoutího peří pro Krkonoše charakteristickou černobílou tetřívčí tatrč. O límcovém označení bohužel nic!

V jedné krabičce s neurčenými militáriemi, ač založením pacifista, ale takový malý mosazný šrapnel mám. Nejsem odborník, a když nevím, tak se zeptám. Navíc se dnes naštěstí dá skoro všecko vygůglit. Jenže ouha! Tolik různých druhů, velikostí, tvarů a materiálů mě málem posadilo na zadek, jakoby ta plápolající bomba právě vybouchla. Starobylý kulovitý granát s povlávajícími plameny, jeden jako druhý a přesto každý jiný. Fajnoví šmekři jsou s tím hotovi raz dva. Jasnej hasič, pravil bývalý požárník. Dělosřelec, kámo, dělostřelec. Mám dědovu fotku v c. k. uniformě. Ne, ne, veterán... nebo četník? Nejvíc jsem se nasmál naivním diskuzím na webech „hledačů pokladů" s detektory kovů. Jenže já jsem šťoura. Stačí projít nabídku militarií světových aukčních portálů a i odborník žasne, jak je ten emblém rozšířený po celé Evropě. Zejména ozbrojené síly Commonwealthu se jím jen hemží. Věděl snad někdo, že gardové pluky mají na čepicovém odznaku vždy 17 plamenů a dvakrát denně je musejí povinně cídit? Tak aby bylo jasno: Je to naprosto prokazatelně límcové označení Královského námořního dělostřelectva Velké Británie z I. světové války. Corps of Royal Marines, pozemní bojová složka britské maríny, jejíž počátky se tradují od 17. století, kdy angličtí vojáci poprvé vypluli do námořních bitev, zahrnovala mezi své útvary téměř od prvopočátku i námořní dělostřelecké pluky. Jak v první, tak i v druhé světové válce bojovali její příslušníci i na evropském kontinentu. Něco o tom věděl někdejší hostinský v bývalém Národním domě v Maršově III. Josef Matyska, nositel medaile Za chrabrost, který se jako příslušník československé armády v zahraničí účastnil bojů II. světové války na západní frontě v řadách britských pozemních jednotek jako tankista.

Nepublikováno