Freiheit

Ne všichni novináři patří do jednoho pytle, jak rád prohlašuje jistý penzionovaný kapitán žluté nafukovací ponorky a svého času svobodně zvolený nejvyšší státník. O různém přístupu k branži, ke které se na základě úředně vystaveného dokladu s ničím nepodloženou smělostí také počítám, jsem se přesvědčil jako redakční elév s průkazem příslušnosti k sedmé velmoci ještě vonícím tiskařskou černí. Několik základních údajů o mém (dnes již bývalém) zaměstnavateli se každopádně sluší předeslat. Režim AI, který se ve většině počítačů protlačil před všechny ostatní vyhledávače, hovoří jasně:

Výčepní list, všeobecné periodikum příležitostné, nesplňuje náležitosti oficiálního periodika. Jde o vydavatelskou mystifikaci, recesi a umělecký projekt Petra Rýgra a jeho přátel. Podle českého tiskového zákona (č. 46/2000 Sb.) musí každé oficiální periodikum splňovat přísná pravidla: Evidence na Ministerstvu kultury: Každé oficiální periodikum musí mít přidělené evidenční číslo periodického tisku (např. MK ČR E 12345). Výčepní list v této evidenci Ministerstva kultury registrován není. Mezinárodní číslo ISSN: Oficiální noviny a časopisy mívají přidělený mezinárodní identifikátor ISSN. Výčepní list jej nemá. Pravidelnost (periodicita): Zákon definuje periodický tisk jako noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané nejméně dvakrát ročně. Výčepní list vychází nepravidelně (zpravidla jen jednou do roka u příležitosti kulturní akce Den Výčepního listu), čímž z právního hlediska nesplňuje definici periodicity. Povinné výtisky: Oficiální vydavatelé mají zákonnou povinnost bezplatně odevzdávat takzvané povinné výtisky Národní knihovně ČR a dalším vědeckým knihovnám. Výčepní list funguje jako čistě soukromý, nízkonákladový tisk pro okruh přátel a účastníků akce. Výčepní list má sice klasickou tištěnou úpravu, obsahuje fejetony, články od regionálních autorů i komiksy, jde však o samizdatovou a recesistickou formu tvorby.

Před lety dvaceti pěti žádná umělá inteligence neexistovala a regionální pisálek nepobral ani moc té vrozené. Takže i s předtuchou, že je to kulišárna, skočil na špek. Navíc, když jak tiráž novin, tak legitimace všechny uvedené náležitosti nepostrádala. Jakou má Press card kouzelnou moc jsem vyzkoušel hned při své první „služební" cestě se skupinou badatelů za klauzami do Rakous v červnu 2003. Po ubytování v penzionu se slibným jménem Felicitas v centru Vídně, jsme další den odjeli do kraje jezer v Dolní solné komoře, z nichž jsme navštívili Grundlsee, Toplitzsee a Kammersee. Přes to prostřední nás přepravil za jistý obnos v europenězích bodrý „štajerák" s motorovým člunem. Dovolil jsem si malou legrácku a předložil svou průkazku. Převozník se na ni ledabyle podíval a k úžasu mých společníků zajódloval." Ah, die Zeitung. Das ist in Ordnung. Bitte steigen Sie ein." V tuzemsku jsem zdaleka tak úspěšný nebyl. Po bedlivém studiu neznámého dokladu mě pořadatelé většinou vypoklonkovali. Jen slušní lidé sběratelé při tradičním mezinárodním veletrhu Sběratel v Juldě Fuldě na Výstavišti v Holešovicích mě po předložení průkazu pravidelně několik let pouštěli s hordou dalších lidí od tisku zadním vchodem ještě před oficiálním otevřením výstavních prostorů, abychom si mohli vše v klidu prohlédnout, případně vyfotografovat. S platnou vstupenkou v kapse od numismatické společnosti to ale zdaleka nebyl takový rajc. To nejlepší nakonec. Podle mezinárodních zvyklostí, platí ve většině zemí novinářský průkaz maximálně dva roky. Takže i ten můj je dávno prošlý. Co když ale v době vystavení byl naprosto legální?

Nepublikováno