Stařičký magneťák Sonet Duo z Tesly, živě si pamatuji, jak jsme ho pyšně domů nesli, z posledních sil tiše ševelí tisíckrát obehraný úvodní doják Ládi Štaidla k seriálu Zkoušky z dospělosti a myšlenky přeskakují jako ta potrhaná páska hned několik veršů najednou. Tak brzy stárnout, to je hřích! Co asi může napadnout jednoho potrhlého augusta, je-li požádán aby napsal nějakou oslavnou románovou voničku k jubileu alias moderní čtivé laudatio příteli k posledním kulatinám před důchodem á - la román o Romanovi? Hlavně však stručně, maximálně jednu až tři stránky a aby tam bylo všecko, co už víte z jeho curriculum vitae. Obligátní „Páne šiditelíí, páne šiditelíí" naskočí spolehlivě na první šlápnutí vždycky, když jsem na štíru jak už tak štíři bývají s nějakou zapeklitou otázkou z regionální historie. Těch je s přibývajícími léty pochopitelně s notným přispěním toho věhlasného německého doktora od A, co mu zpravidla nemůžu přijít na jméno, čím dál delší seznam. Narodil jsem se totiž na začátku světové války. Té druhé, jak nejapným vtipálkům snadno doloží jednoduché selské počty. Přesto jsem byl 14. října 1966 při prvním zabékání malého Románka Reilovic z postýlky v Radvanicích, budoucího šéfa seriózního ústavu Státního okresního archivu v Trutnově, už relativně starý pes. Pokud si vzpomínám, tak mě ten o čtvrt století mladší kamarád nikdy nevyhodil ani s tou nejbanálnější prkotinou. Já mu zas vyhovím a nechám se v zájmu vyšší prodejnosti připsat jako fiktivní spolupracovník alespoň jedné z početných publikací o historii regionu, které chrlí záviděníhodným tempem. Asi to bude tím, že se známe celou jeho profesní kariéru. Když se po sametovém vzepětí vrátil zahnojený český dvorek ke zdánlivému normálu, došlo k obvyklému „škatulata, škatulata, hejbejte se". Guru všech zájemců o dějiny, seskupených později ve Vlastivědném kroužku, profesor Wolf vystoupil z archivního šera do světla politických reflektorů, odkud byl vypuzen v osmašedesátém, zprvu jako personální náměstek a na jeho místo nastoupil s mladickou naivitou plný elánu, originálních myšlenek a neotřelých nápadů jako podnikový archivář národního podniku Texlen po absolvování vojenské služby a krátkém zaměstnání v Domě dětí a mládeže ve Dvoře Králové nad Labem Roman Reil.
Už jsme prý dospělí…
Tam jsme se díky starému Etrichovi, pekaři ze Svobody nad Úpou viděli ponejprv. Roman se s novým místem tak říkajíc „dostal k lizu" a s genealogickou systematičností začal sestavovat rodokmeny textiláckých podnikatelů, se kterými se střetl i můj povrchní amatérský zájem o původ dlouho opomíjeného průkopníka letectví, konstruktéra světového jména, pekařova vnuka Igo Etricha. Velmi těžce jsem nesl, když po třech letech vítězstvím v konkurzu postoupil na vyšší level do okresního archivu a do jeho sotva zahřátého křesla usedla svůdná temperamentní ještěrka Monika Dufková s uhrančivýma očima a jemnou tvářičkou bez rašícího kníru sňatkového podvodníka svého předchůdce. Dilema vyřešila nejistá budoucnost podnikového archivu a nějaký mě neznámý podnikavý frajer. S pokorou jsem následoval „pana šíditele" za lepším. A dobře jsem udělal. Dostal jsem se do nesourodé prima „badatelské" party pro kterou Roman, ač nejmladší, s vrozenou suverenitou vojevůdce organizoval první porevoluční zájezdy do Vídně. Nikoliv na Mariahilfer Straße, kam jsme to měli z útulného domáckého penziónku Felicitas v činžovním domě uprostřed velkoměsta, jen co by Krakonoš kamenem dohodil, ale do studoven zdejších archivů. A následně i do vzdálenější domoviny někdejších kolonizátorů Krkonoš v Korutanských, Štýrských a Tyrolských Alpách. Sám sebe nazval v jednom z rozhlasových interview strážcem paměti. Nemám ambice to nijak vylepšovat. Vždyť minulost je nejsvětější grál člověčenstva. Bez ní by i pokrok přešlapoval na místě. Jsem si jist, že vypiglovat zářný profil svého šéfa a kolegy do vysokého lesku se budou s nástroji současné nejvyšší Její excelence umělé inteligence a jejích neúnavných robotů Gemini, Copilot, Perplexity a dalších chat bootů snažit jiní a moje staromódní přání ad multos annos s tradiční značkou anti ho příliš neušpiní. V jedné knize jako u jednoho stolu, málokdo je tu bez titulu. Roman je ve slušné společnosti magistr, mě zas říkávali pan mistr. A všichni stárnem! Člověk i hit. „Tak je to správne. Tak to má byt."
(Psáno na Monte Bú ve středu 20. máje. Od té doby text jak dračí vejce čtyřicet dní zraje)
