Kdopak z vás „staré struktury" si ještě pamatuje šlágr Karla Štědrého z poloviny šedesátek, pod který se podepsali Jaromír Vomáčka (hudba) se Zbyňkem Kovandou (text)? Žijí ještě vůbec Vosáhlová, Karásek nebo Vosolsobě? Starý desky jsou hezký - občas si je pouštím.
„V naší kanceláři nejlepší se kafe vaří,
to říká i sám soudruh ředitel.
Hned má jas ve tváři, sekretářce oči září,
zlobit se nemůžeš, i kdybys chtěl."
Dobovými předměty zarovnaný psací stůl, u kterého mnozí z kolegů imitovali práci, je pohledem prozíravého současníka co kus, to muzejní exponát.
U nás v kanclu a kdekoliv jinde
Pro většinu majitelů je to „bolševickej sajrajt" a při každém větším úklidu putuje do šmelce. Muzea o něj pro nedostatek skladových prostor a nepochybně i financí nestojí. Současným trendem jsou multimediální interaktivní digitální expozice, plné QR kódů, hologramů, velkoformátové projekce a videomappingu. Kdekdo má v mobilu aplikaci pro digitální podpis, časové razítko nebo elektronickou pečeť. Obyčejným plnicím perem se už dnes ledaskdo nedokáže ani podepsat. Natož aby věděli, na co děda používal dřevěný prodlužovací nástavec na tužku nebo plechový chránič čerstvě ořezané tuhy. Ale až ona se umělá inteligence opravdu nas-štve, budou možná naši potomci vyvalovat bulvy na každý takový dochovaný artefakt, jako my čumíme na vynálezy ze století páry. Pět let starý televizor je už prakticky starý. A co ten padesátiletý? I kdyby svět zůstal ve svých normálních kolejích, začne být i po takových „starožitnostech" poptávka. Sběratelé i muzejníci (nechce se mi věřit, že opravdu všichni vymřou) budou platit zlatem za staré neporušené kompletní kusy, které dnes nechtějí ani zadarmo.
Nepublikováno